Vítejte na stránce Čtení do mobilu. Sem pro Vás budu dávat některé ze svých starších sci-fi a fantasy povídek nebo nových úryvků textu. Obsah se může průběžně měnit.

Vaše

Petra Štarková

Momentálně si tu můžete přečíst:

 

Nejlepší zbrojnice

V ulicích Městečka bledla tma a z náměstí mizeli poslední chodci. Bezpečnostní kamery se přepnuly z nokturnovize na denní režim. Halogeny veřejného osvětlení naposled zablikaly a zhasly. Na LCD panelu věžních hodin se objevilo slunce a to znamenalo, že oficiálně začal den, i když viditelnost byla asi taková, jako ve finské sauně s právě uhašeným kotlem. Krajem se zase linul bagh, něco mezi kouřem, smogem a mlhou. Právě začala ta nejvhodnější chvíle.

Třídou Vítězství se tichounce rozezněly kroky. Měkká podrážka tenisek, které pocházely snad ještě z dvacátého století, pleskala o špinavý asfalt. Muž se zastavil před jedním z domů a zalomcoval klikou. Masivní mříž na dveřích se ani nepohnula. Nerozhodně přešlápl a aniž zvedal hlavu, opatrně se rozhlédl kolem. Childcity bylo tiché. Ubývající tmu rychle střídal bagh barvy plesnivého jogurtu. Vidět nebylo dál než na dva metry.
Počkal než se kamera, snímající mléčnou šeď kolem vchodu, otočí do náměstí. Potom chvatným pohybem vytáhl z kapsy nemoderní bundy hrst nářadí. Nejprve zkusil kancelářskou svorku. Zasunul ji doprostřed zdířky na čipové karty. Signálka zablikala dvakrát modře a jednou zeleně. Lekl se zbytečně, alarm to nespustilo. Jen podezíravé oko kamery se znovu stáčelo jeho směrem. Obrátil se zády a naznačil pohyb, jako by si chtěl zde v závětří zapálit cigaretu. Trvalo věčnost, než vážka znovu začala opisovat svůj půlkruh.
Ke druhému pokusu použil pilníček na nehty. Pokusil se naplocho jej protáhnout čtečkou karet. Zasekl se někde uprostřed. Zdrsnělá plocha se nechtěla posunout tam ani zpátky. Zděšeně se pokusil roztáhnout malý otvor nehty. Plast kupodivu povolil aspoň natolik, že pilníček mohl vytrhnout zpět.

„Ho to heláh, hy hihiote?“ Ozvalo se za ním. S krví ztuhlou v žilách se toporně otočil po hlase.
„Ahoj Hambo,“ zašeptal s ulehčením. Hambo. Tak mu přezdívaly děti podle hrdiny slavného prastarého filmu. Patrně byl jednou z obětí módy „bezpečných“ prenatálních anabolik. Stvoření s ocelovými svaly, o kterém se nesmělo veřejně říkat, že má mozek o váze a výkonu jedné pětiny normálního člověka. Učitel ale věděl, že to je pravda. Zaváhal.
„Zajímá mě, jak by se dalo dostat dovnitř,“ nadhodil zkusmo a kývl k čipovému zámku. Obluda chvíli zpracovávala informaci.
„Haha…..“ konstatovala po minutě, „ty se hako chceh hostat tam?“
„Tak nějak…..“ odtušil učitel, „jenom by mně zajímalo, jestli by to šlo….totiž…. jak bys to udělal ty?“ Na skráních se mu zaperlil pot. „Být posledním akčním hrdinou bude zatraceně těžká práce,“ proběhlo tou částí jeho mozkové kůry, kterou dosud nezachvátila panika.
„Hakhle,“ prohlásil bez vzrušení Hambo /Jak on se doprčic vlastně jmenuje?/ a jedinou ranou pěsti čipový zámek prostě urazil. Přerušené obvody vyslaly do šera spršku modrých jisker.
„Počkej!!! Proboha – kamera!!“ Chytil ho učitel za paži o vteřinu později.
„Hde? Haha – huž hení.“ Výskok a další rána. Tentokrát do kamery. Roman měl na jazyku, že kamer je tu víc, jsou propojené a navíc zničení jedné z vážek bezpečnostního systému určitě spustilo centrální poplach, ale při pohledu na svého společníka usoudil, že to není dobrý nápad. Mohl být ostatně rád, že si individuum nepraštilo do něj.
Radši ho postrčil před sebou do vyhřáté chodby. Při prvním zahoukání alarmu sebou trhl a rozklepal se, ale Hambo se ihned otočil kolem své osy a do zejícího otvoru dveří přesunul těžký kovový regál, nabízející limitovanou kolekci stříbrných figurek Gladius. Roman se pomalu uklidňoval. „Buďto už zapomněl, že sem ho učil, nebo dostal v životě víc koulí z něčeho jinýho než z dějepisu.“
„Ho teh?“ zeptal se Hambo. Bylo celkem zbytečné tajit mu plán. Zvlášť když tu teď byli sami dva.
„Poslouchej, víš o tom, že byla revoluce?“ Zauvažoval, jestli se tyhle věci vůbec dají někomu tak tupému jako on vysvětlit.
„Ho, minuhej měsíc,“ konstatoval Hambo potěšeně, jako malý žáček, který přišel na správnou odpověď. Patrně mu přece jenom uvízlo v paměti, že Roman je jeho bývalý učitel.
„Správně,“ dostalo se mu pochvaly, „a co myslíš, bylo to lepší předtím nebo teď?“

Napjatě vyčkával odpověď. Jeho společník mlčel. Roman si s narůstajícími obavami uvědomoval, že lidem, jako je Hambo, se patrně žije líp po Velkém převratu. Hambo nejspíš nemá důvod stavět se proti novému režimu. Nebude chtít cokoliv měnit.
„Hevim, já hem mehtáhne hetahdovanej,“ pokrčil Hambo svalnatými rameny.
„Tak fajn,“ odtušil Roman, „jdem na to.“ Rozsvítil a pokynem ruky vyzval svého nohsleda, aby šel s ním. Vnitřní části výkladní skříně a přeplněné regály se leskly ve světle zářivek, nabité k prasknutí značkovým zbožím. Roman se rozhlédl. „Bejt poslednim akčnim hrdinou bude zkurveně těžkej džob,“ poupravil své v poslední době oblíbené úsloví.

* * *

Začalo to vlastně projektem Internet do škol. Kupodivu nikdo nikdy nevymyslel projekt Internet do úřadů, Internet lékařům, Internet pro rodiče nebo tak něco. Brzy se stalo, že každé malé dítě umělo s počítačem líp než většina dospělých, a navíc všechny děti měly automaticky přístup k Síti, což pro značnou část jejich rodičů, lékařů a učitelů představovalo, zvlášť tady, v malé venkovské díře, nedostupný luxus.
Děti, vedené moderní výchovou k tomu, aby měly vlastní názory a prosazovaly svoje schopnosti, se brzy začaly cítit utlačované. Nikdo nechápal proč, vždyť podle průzkumů měly v průměru 1,7krát více sportovního vybavení než běžný dospělý člověk, 2,1krát víc peněz na své koníčky, 3,3krát víc volného času. Nikdo nevěřil, že právě ony jednoho dne ze svých domovů udělají peklo a Městečko s přilehlými vesnicemi promění v postapokalyptickou spoušť ze svých počítačových her. Obsadit radnici a obecní úřad bylo pro ně otázkou dvou nocí a jednoho dne.
Roman netušil, jestli je sám, komu tahle situace tolik vadí. Vzhledem k tomu, že nový starosta s družinou svých kamarádů s potěšením obsadil i městský bezpečnostní systém, se to nedalo moc dobře zjistit. Kamery slídily všude. Shromažďování kdekoliv děti zakázaly a vlastnictví sebemenší zbraně taky. Proto teď stál tady, uprostřed největšího hračkářství a rozhlížel se kolem.

* * *

To, co hledal, objevil přímo před nosem. Obrovský kulatý stojan, neprodyšně obestavěný středně velkými krabicemi. „Takže opravdu došli…“ První zásilka úplně nových, plně ovladatelných robůtků, nezničitelných, s nespočetným množstvím úžasných funkcí. „Teda kterej vůl tohle vyrobil pro děcka…“
Jednoho rozbalil. Hračka vypadla na podlahu a samočinně se postavila do vzorného pozoru. Roman vzal do ruky ovladač.
„Jééé, to he nádheha……,“ zajásal Hambo a nábožně si klekl k robotovi. Dotýkal se ho opatrně, jako by měl strach, že lesklý chrom nějak znesvětí nebo poškodí.
„Já hi hakovou hhahku vhdyhky phál,“ přiznal zaníceně a bylo nade vši pochybnost vidět, že mluví pravdu. „Jenhe hikdo mi hi hikdy hepučil,“ dodal smutně a podíval se na Romana tázavě, jakoby s velikánskou prosbou v očích. Prosbou odstrkovaného, hloupého dítěte chudé rozvedené matky, které jeho spolužáci v lepším případě přehlíželi, v tom horším si z něj dělali legraci nebo jej šikanovali. I přes ty svoje svaly se kdovíproč nikdy neuměl moc bránit.
„To he pho tvohe děti?“ zašeptal.
„Není,“ odvětil tiše Roman, „to je pro ty děti, co jsou teď na radnici.“ Horečnatě listoval návodem, dokud nenašel to, co hledal.
„Ohi to chtěly, hejo? Můhou mít vhechny hhahky, kdyh budou chtít…“ dodal Hambo posmutněle a závistivě. Snad byla v jeho hlase i zášť.
„Ne, Hambo, tyhle hračky mít nebudou,“ pousmál se učitel, „naopak – hračky budou mít je,“ dodal. Už našel v krabici s doplňky součástku, kterou potřeboval – plně funkční uspávací pistoli. Vsunul ji do ruky robota, zaklapl pojistku a odjistil. Teď jenom – jak je ten příkaz pro multiovládání – jak říct ostatním robotům, aby opakovali, co dělá tenhle? „Aha, tady…“
„Hambo?“ zeptal se pak, „co myslíš, uměl bys vypáčit dveře do radnice? Jestli to dokážeš, půjčím ti všechny tyhle roboty. I s ovládáním.“

* * *
*

Odkaz zpovědníka z Loudunu

Věnováno památce U.G. s přesvědčením, že on by s tímto neobvyklým oživením svého odkazu souhlasil.

Planina, rok 2005

Končilo teplé podzimní odpoledne. Unavené slunce pronikalo arkýřovými okny Domu Léčivé magie a lákalo studenty ven do skal nebo k jezeru. Marně. První stupeň měl dnes hodinu domácích prací. Studenti potichu úpěli, obraceli oči ke stropu a ti odvážnější drtili za zaťatými zuby úkorné kletby na adresu toho, kdo tenhle odporný předmět dokázal propašovat do jejich nabitého rozvrhu.
Nejvíc reptali temní a bojoví mágové. Dost pochybovali o tom, že by vládci jejich Domů – profesor Temné magie, vyšší mág, pan Ivory von Holstein, nebo profesor Bojové magie, vyšší mág a Wizard Genriel da Jirna dokázali přišít knoflík, nebo zalátat díru ve svém hábitu. Dokonce i Morgiana Jarwinská, stejně jako její dva kolegové, svěřila výuku svých studentů v tomto oboru do cizích rukou a šuškalo se, že je tomu tak proto, že ani ona tajemné umění ručních prací moc neovládá.

Takže studenti všech čtyř Domů planinské magické školy seděli podél dlouhých stolů a znechuceně zápasili se vzpurnými nůžkami, nitěmi, které svévolně uhýbaly před uchy jehel a ještě se u toho hihňaly a kusy tmavého sukna, na kterém se měly do konce hodiny objevit základní druhy stehů. A aby toho nebylo málo, výuka probíhala ve stylu: „Kdo se naučil příslušná kouzla, může je používat, kdo ne, má smůlu a musí pracovat rukama“. Několik méně zručných chlapců se sice pokusilo si da Jirnovi na tento způsob vyučování stěžovat, ale jedinou odpovědí jim byla důsledná kontrola domácích úkolů.

Jeronym Lutharský se už počtvrté pokusil očarovat jehlu tak, aby se sama provlékala látkou. Ostrý meč s maličkou runou na špičce nebyl k tomuto kouzlu zrovna nejvhodnějším náčiním. Chlapec uhasil doutnající rukáv a závistivým pohledem přejel malé hůlky přírodních mágů.
„Jorigová,“ strčil loktem sousedku po pravé ruce, „vy byste nám to večer s holkama neušily?“ Pár kluků kolem zdvihlo hlavy a prosebně se zadívalo k dívčí části stolu.
„No, možná bysme vám pomohly…“ usmála se slibně Mardreda de Lafini a tlustým prstem si promnula jednu z četných bradavic na zakřiveném nose. Asi přehlédla, že jí se tu nikdo na nic neptal.
Adéla Jorigová se začala potichu, potutelně smát. Opřela o stůl masivní magickou hůl, kterou dosud ladně vedla několik řad stehů najednou a prsty vytvořila písmeno G.
„Jóó!“ Souhlasila dívčí polovina stolu až příliš nadšeně.
„Ticho tady!!!“ Ozval se ječivý hlas zpoza katedry. Profesorka Hildegard Gertlingová trpívala migrénou a tak nesnášela sebemenší hluk. Možná i proto měla tak omezený smysl pro humor.

„Co chtějí?“ Nechápal Lutharský.
„Chtěj gryfa, Jerome, TVÝHO gryfa,“ upřesnil mrzutě Dargen Sarog, jako kdyby snad široko daleko byl nějaký jiný gryf než právě Jeronymův. Byl skoro zázrak, že se mu ho dosud podařilo utajit. Na noc létal do lesů a odpoledne trávil na plácku za jezerem, kde se ho kluci pokoušeli sedlat a učit krkolomné kousky. Zvířeti s tělem lva a orlími křídly to kupodivu nevadilo. Zato bylo víc než jasné, že by to HODNĚ vadilo komukoli z profesorů.
Studenti nižších stupňů totiž měli striktně zakázáno na čemkoli létat. Nikdo se bez dozoru nesměl ani trošičku vznášet nad zemí. A teď holky měly tu nebetyčnou drzost nejdřív donekonečna žadonit a pak říct, že s ručními pracemi vypomůžou jedině pod jednou podmínkou – bude jim zapůjčen gryf na malý vzdušný výlet.
Jeronym nevydržel odolávat dlouho. I kamarádi na něj útočili, poukazovali na poslední teplé dny zbytečně promarněné vysedáváním nad titěrnou prací, na to, že gryfin poslední dobou až zázračně poslouchá a koneckonců když si holky mermomocí chtějí polámat všechny kosti, je to čistě jejich věc.

Dívčí vyjížďka podvečerní oblohou byla naplánovaná na nejbližší pátek. Na palouk u jezera, skrytý za malou skálou, jich přišlo pět. Dvě starší – Gisela a Lucilla, z prvaček Adélka se svou kamarádkou Janikou a ještě Mardreda, kterou sice jako vždy nikdo nezval, ale vetřela se pod pohrůžkou, že bude žalovat.

Jerom přiváděl gryfa na dlouhém provaze. Zvíře bylo trochu neklidné. Patrně nikdy nevidělo tolik lidí pohromadě tak zblízka. Když s ním chlapec stanul uprostřed hloučku ostatních, gryf se začal plašit a nespokojeně přešlapoval na místě.
„Holky neblbněte,“ zkusil to naposledy Dargen, když uviděl, jak Jerom napíná svaly, aby ho udržel v klidu, „ten vás vyklopí dřív, než vyletíte nad stromy.“
„To by se vám hodilo, teď se vyvlíknout!“ Prohlásila Adélka umíněně. Dargen jen povzdychl a připojil přezku na postroji k oji malého kočáru.
„Ten jsme kvůli vám načerno půjčili v hospodě U močálu, tak jestli vás chytnou…,“ dodal směrem k dívkám. Moc je to nedojalo.
„A neječte tolik, on na to není zvyklý!“ Odpovědí mu byl nadšený dívčí smích.

Zvíře se nejdřív nechtělo ani hnout. Jerom k němu chtěl přistoupit, uklidnit ho a sednout si na kozlík, ale holky ho vyhnaly s tím, že kočírovat umí samy. Těžko říct, jestli mluvily pravdu nebo ne, jisté bylo, že gryf nejdřív nereagoval na povel k letu ani na halasný pokřik. Několik vteřin stál nehybně, potom, jako by se náhle vytrhl ze zamyšlení, vyrazil z hrdla vzteklý krákoravý zvuk. Dívky sebou leknutím trhly. Bohužel Lucilla, která držela v rukou opratě, trhla zároveň i jimi. Gryf si to zřejmě vyložil jako pokyn k letu střemhlavě vzhůru.

Kočárem to škublo a dívky zapadly hluboko do sedadel. Země byla najednou strašně daleko. Pět párů rukou křečovitě sevřelo opěradla. Bylo to štěstí, protože v příští vteřině se směr letu změnil skoro o devadesát stupňů – gryfin zřejmě zahlédl na blízkém poli něco, co nutně potřeboval ulovit. Holky se zděšeně rozječely a Lucilla se marně snažila zachytit opratě, které volně poletovaly ve vzduchu metr před ní. V sedadlech je udržoval jen zpětný tlak vzduchu.
Gryf konečně dohnal kličkujícího zajíce. Nadhodil si ho v zobáku a dal se spokojeně do jídla. Konečně nabral normální výšku a směr letu alespoň přibližně rovnoběžně se zemí. Holky si oddechly a do tváří se jim začala pomalu vracet barva. Ovšem předčasně. Protože jejich kočár mířil….

Neéé!“ Zaječela Adélka, jako by mohla směr letu nějak ovlivnit. Než narazit přímo do školních budov, to snad bylo lepší zabít se na tom poli. Jenže gryfovi se to moc vysvětlit nedalo. Lucilla konečně zachytila jednu z opratí a vší silou za ni zatáhla. Kočár se otočil skoro na místě. Setrvačností proletěli nad Ivoryho zahradou a pak už se proti nim řítila bílá zeď Domu Léčivé magie.

Pár metrů před ní se kočár s trhnutím zastavil. Kola se protáčela naprázdno a gryfin, zamotaný do postroje, se před nimi zmítal a tloukl křídly kolem sebe. Dívky popadaly dech a opatrně se nahnuly dolů. Hluboko pod nimi se blýskala čepel meče. Genriel da Jirna mířil přímo na ně a jeho ústa neslyšně mumlala zaklínací formuli. Vytvářel pod jejich koly oblak energie, která je držela ve vzduchu.

Povoz se pomalu snesl k zemi a gryf ztěžka dopadl do suchého listí. Z břicha mu vytékala krev a jednu nohu měl zlomenou. Peří na jeho křídlech bylo spálené od magického proudu. Da Jirna k němu přistoupil, namířil zbraň a vyslovil smrtící kouzlo.
Hildegard Gertlingová stála opodál a roztřesenýma rukama si zakrývala tvář. Z terasy právě dobíhal Ivory von Holstein a dívky i na dálku zarazilo, jak moc je jeho nehezký obličej bledý. Jen rty měl téměř černé a stažené do uzoučké čárky.

„Jste živé?!“
Zmohly se jen na němé přikývnutí.
„K němu jste přišly kde?!?“ Ukázal Holstein na mrtvé zvíře.
“No nazdar. Přece neshodíme kluky,“ bylo jediné, co si stačily pomyslet, než jejich profesor pokračoval.
„Takže se to nedozvíme. Školní řád znáte, předpokládám?“ Zničeně souhlasily a marně se snažily v duchu odhadnout, co je čeká. Stály na území Bílé magie, a tak doufaly, že rozhodovat o tom bude Hilda Gertlingová.

Byla ze čtyř hlavních profesorů nejmírnější. Snad právě proto, že neustále někomu nadávala a křičela, když mělo dojít na nějaký větší trest, nebývalo to až tak zlé. Většinou nepřišla na nic jiného než uklízení zanedbaných půdních prostor nebo nekonečné opisování statí z prastarých knih. Morgiana Jarwinská, profesorka přírodní magie, se dosud nedostavila, takže pokud si pánové nevezmou hlavní slovo…

„Jorigová!?“ Profesor Genriel da Jirna k ní přistoupil ani ne na metr:
„Máte dojem, že je normální během tří měsíců přijít dvakrát málem o život?!?“ Měl dobrý důvod Adélku nesnášet. Jen kvůli jejímu riskantnímu kousku první den školy přišel o jednu ze svých četných funkcí. A navíc je vždycky lepší nadávat někomu, kdo patří od Domu vašeho konkurenta, než svým vlastním studentům.

„Slečna Jorigová!?! No ovšem!!! Od koho jiného se něco takového dalo čekat!“ Přidal se k němu kupodivu Holstein.
„Nápad to byl váš, hádám správně?“ Ujišťovat se snad ani nemusel. Na dívku, které v minulosti zachránil život a proti všem pravidlům si umínil přijmout ji do svého Domu, se prostě lepily průšvihy víc, než ševcovská smůla.
„No tak, děvče,“ ozvala se jízlivě Gertlingová, „myslím, že pan profesor očekává omluvu.“
„Tak chytrá jsem taky,“ pomyslela si Adélka mrzutě. Pohledy všech dospělých byly obrácené na ni. Trhla vztekle rameny.
„Nečekám,“ odtušil Holstein suše a vykročil, aby se vrátil ke své práci.

„Tak co s nimi?“ započal o pár hodin později debatu Genriel da Jirna, „ jo a Jarwinská asi nedorazí,“ oznámil. „Má ta ženská vůbec nějakou zodpovědnost?!?“ Zasoptil v duchu Holstein a už asi po sté už si předsevzal, že tentokrát kolegyni opravdu poví něco pádného o povinnostech profesora.
Gertlingová si přivoněla k čichací soli:
„Já jsem naprosto konsternována,“ oznámila, „kdoví kolik nocí z toho nebudu moci spát!“ Oba muži obrátili oči v sloup.
„Spadly na vaše území, měla byste určit trest,“ připomněl da Jirna.
„Já… nevím, nemohu…. nechám to na vás, pane profesore,“ zářivě se usmála na da Jirnu, takže bylo jasné, co bude následovat.

Da Jirna byl nechvalně proslulý tím, že rád vymýšlí, no – sám tomu říkal „malé bojové hry“. Spočívalo to v tom, že když jste provedli něco, čím jste ho hodně naštvali, odeslal vás na pár dní do jiného koutu světa, do jiného historického období nebo do jiné dimenze. Prostě kamkoli. A bylo jen na vás, jak si v cizím prostředí sami bez pomoci poradíte. Na celé škole nebyl skoro nikdo, kdo by podobnou atrakci zakusil více než jednou nebo dvakrát. Po návratu si dotyčný už většinou dával velký pozor, aby tomuto profesorovi nezavdal ani tu nejmenší příčinu k rozzlobení.

Teď se cítil poněkud polichocen tím, že jej kolegyně požádala o pomoc.
„Kam?“ Zeptal se stručně.
„Nějaké místo, kde je naučí vážit si zákonů a řádů. Ať s setkají s někým, kdo odmítal dodržovat pravidla, která se mu zdála hloupá a zbytečná, a pořádně na to doplatil. Někam, kde pochopí, že náš školní řád je vlastně velice mírný a že náš přístup k nim bývá často shovívavější, než si zaslouží. Ať si uvědomí, že to, co považují za samozřejmé – svoboda, emancipace, možnost vybrat si, čím chtějí být, vždycky běžné nebylo,“ zazněl ode dveří jasný hlas mladé, krásné ženy. Paní Domu Přírodní magie přece jen přišla.
„Od tebe to teda fakt sedí, Morgiano!“ Pomyslel si von Hostein s tajeným úšklebkem. Neznal moc lidí, kteří by dodržovali zákony s větší nechutí, než právě ona.

„Vím, kam je poslat,“ řekl potom nahlas.
„A to?“ Na tvářích ostatních profesorů se po vyslechnutí jeho návrhu nejprve rozšířilo překvapení, ale pak všichni váhavě přikývli na znamení souhlasu.

* * *

Loudun, 1632

Krajina byla vzdáleně podobná té jejich. Uschlá tráva zapadaná listím a sem tam košatý strom. Ty menší se bojácně chytily za ruce. Kus před nimi se tyčila majestátní budova s úzkými vysokými okny a za zády měly vysokou kamennou zeď a masivní bránu. Nápis nad vstupními dveřmi byl v nějaké cizí řeči a napsaný písmeny, která se používala kdysi už hodně dávno. Přesto kupodivu zjistily, že ho dokážou přečíst.

Klášter Svaté Uršuly
zbudováno ku cti a chvále Boží L.P. 1611

„Sakra!! Co budem dělat?“ Vyhrkla Janika a hned se chytla za pusu, jak ji vyděsil zvuk vlastního hlasu. Slova, která vyšla z jejích úst, jí připadala neznámá, i když věděla, co znamenají.
Co….co to je?“ řekla mnohem pomaleji a udiveně.
„Myslím, že francouzština,“ odpověděla jí Lucilla. Pomalu a pečlivě vyslovovala každé slovo.
„To se tak dělá,“ připojila Gisela, „k tomu bylo to prostřední doplňkové kouzlo. Naučilo nás dočasně jazyk místa, kde jsme.“
„Tak proč máme, sakra, tolik hodin elfštiny!!“ Neodpustila si Adélka dotčeně.
„Řekla jsem dočasně,“ upřesnila Gisela, „a uvědom si, že ani nikdo z profesorů se neučí pomocí kouzel.“
„My půjdem dovnitř? A co tam?“
„Patrně ano. Teda jestli nechceš spát v psí boudě zahrabaná do listí,“ poznamenala Lucilla. Právě obracela rukáv svého oděvu naruby a pozorně si ho prohlížela.
„Co hledáš?“
„Nějakou nápovědu. Musíme co nejdřív zjistit, kdo tady jsme a co se od nás očekává.“
Ostatní se teprve teď podívaly, co vlastně mají na sobě. Stejné splývavé oděvy z hrubého sukna, volné šaty upjaté ke krku a dosahující až na zem. Znovu vzhlédly k nápisu na bráně.
„Nejsme jeptišky, že ne?!?“ Ubezpečovala se Janika zděšeně. Ostatním nezbylo než jí přikývnout. Jediná nadšená z této proměny byla Adélka.
„Jů, to je lepší než divadlo. To je paráda. Opravdickej středověk,“ řekla a oči jí zářily.
„Adélo! Tohle je za trest, jestli sis nevšimla,“ ozvala se Lucilla skoro pohoršeně,“ profesoři nejsou zas tak blbí aby nás poslali omylem někam, kde se jen tak pobavíme.“
„Zvlášť když to vymyslel Ivory von Holstein,“ podotkla Gisela pochmurně, „myslíte že nás teď slyší?“
„Kdo ví. Ale v každým případě bude lepší moc neprovokovat.“

Po kratším zaváhání se odhodlaly zabouchat klepadlem do kovaných vrat. Slyšely tiché šouravé kroky. Klička v úrovni jejich očí povolila a odklopila malé okénko. V něm se objevila bílá tvář lemovaná čepcem.
„Už na vás čekáme, děvenky,“ ozval se unylý hlas a bledá vrásčitá ruka otevřela úzká dvířka. Omámeně prošly dovnitř. Stanuly v prostranném průjezdu s velice vysokým klenutým stropem. Zámek za nimi hlučně zaklapl. Řádová sestra jim pokynula, aby ji následovaly.

Prošly nějakou zahradou a pak bludištěm chodeb. Dál už byly stropy nízké a malované jen našedle bílým vápnem. Bylo tu vlhko, neútulno a z tlustých zdí čišel chlad. Na stěnách nebyly obrazy, jen kříž z černého dřeva a klekátko pod ním v každém ohybu chodby. Mramorové dlaždice na zemi byly čistě vydrhnuté. Prázdnota celého prostředí ještě umocňovala dojem podivné tísně.

Byly přivedeny do rozlehlé jídelny. Podél pěti dlouhých stolů nehybně stály řady žen a dívek. Většina jich měla stejnokroj jeptišek, jen zadní stůl byl obstoupený dívkami různého věku, které měly hábity světlejší – tak jako naše pětice – a místo tuhých škrobených čepců na hlavách dlouhé bílé šátky. Žádné z nich nevykukoval ani vlásek, nikoho tu nezdobil ani nejmenší šperk nebo náznak líčidla. Při jejich příchodu některé na okamžik zdvihly oči a utkvěly na nich zvědavými pohledy, ale hned zase sklopily zraky k sepjatým dlaním.

Jejich průvodkyně je postrčila právě k tomuto stolu. Pět míst bylo volných.
„Můžu vedle tebe?“ Usmála se Lucilla na sousedku, aby prolomila tíživé ticho. Odpovědi se ale nedočkala.
„Pssst! Skloňte hlavy k modlitbě!“ Ozvalo se zato od čela stolu. Ostatní se už neodvážily promluvit ani se rozhlédnout. Odkudsi se nesl tichý monotónní přednes latinského textu. Jen ty starší jakž takž rozuměly, Adélka s Janikou zachytily pouze pár slov.

Kolem nich prošla mladá žena, oděná lépe než ostatní. Abatyše. Měla krásnou, výraznou tvář a jako jediné ze všech žen zde jí volně splývaly na ramena zlatavé vlasy, sepnuté stříbrnou sponou. Hodila se spíš na ples než sem, do kláštera plného šedých stínů. Rozhlédla se po síni a na okamžik spočinula na dívkách zkoumavým, nepříjemným pohledem. Některé v té chvíli jakoby ještě víc zkameněly a sklopily hlavy hlouběji.

Za chvíli je začaly bolet nohy. Byly už hodně unavené a taky měly pořádný hlad. Modlitbám ale nebylo konce. Neměly tušení, jak dlouho už trvají a jak dlouho tu ještě budou stát a předstírat, že tomu rozumí. Připadalo jim, že už tady jsou celou věčnost. Konečně abatyše pokynula, aby se posadily. Několik starých žen přineslo hrnce s jídlem a rozdělovalo do misek řídkou kaši.

„Brrr!“ Tohle by Adélka za normálních okolností nejedla. Jídlo bylo studené, plavala v něm mastná oka a koření tady zřejmě neznali. Teď se ale přemohla. Nejen kvůli hladu, i kvůli pocitu viny. Přece jen to dnes přehnaly. Zvlášť ona.

Večeře skončila a sestry se seřadily do zástupu. Z něj se postupně oddělovaly jednotlivé proudy a odbočovaly do postranních chodeb. Dívky byly vedeny až do té poslední.

„Tak, děvenky, konečně je čas, abych vás trochu přivítala. Jsem sestra Jenovéfa a tady je vaše ložnice. Páter řekl, že vás máme připojit sem, k novickám z prvního oddělení. Věci máte tam – u vašich lůžek.“ Otevřela před nimi dveře do místnosti.
„Děvčata! Představuji vám naše nové chovanky – jsou z daleka, ale prý se domluvíte. Povězte jim, jak to u nás chodí, ať se už zítra mohou plně zapojit do našich povinností.
A pamatujte, co jsem řekla u snídaně – jakmile se objeví jakákoli sebemenší zvláštní nebo neobvyklá věc, ihned mi to budete hlásit!! Na toho vašeho šotka, nebo jak tomu říkáte, nevěřím! No, tady máte světlo a dobrou noc!“ Odešla a v zámku zarachotil klíč.

Gisela chtěla svíčku postavit na stůl, ale jedna z novicek jí vytrhla svícen z ruky a sfoukla plamen.
„Blázníš?“ zašeptala, „tu si schováme na později!“
„Na později? Je už skoro tma!“
„Vy jste ještě nebyly v klášteře, že?“ Pousmála se novicka.
„Budete si muset zvyknout. Tady je světlo vzácná věc.“
„To…to je vosk tak drahý?“
„To ne, podívej se do kostela nebo do reflektáře, co tam toho hoří, ale nám tvrdí, že nevinné dívky mají v noci spát. A tady noc začíná ve chvíli, kdy se setmí.“ Odvětila jedna z novicek trochu hořce.
„Jít spát hned po setmění? Panebože, vždyť je listopad!“ Rozhořčila se Janika.
„Pst! Tiše! A neříkej panebože, je to hřích!“ Zašeptala dívka a posunkem naznačila, že někdo patrně poslouchá za dveřmi. Dál už raději mluvily tiše.
„A navíc, ono se tu vstává v pět, takže časem budeš ráda, když se dostaneš dřív do postele.“
„Cože?!?“ Dívky mrzutě zasténaly. Představa ranního vstávání v nich zabila poslední zbyteček dobré nálady.

„A to jste nezkoušely protestovat? Prostě ozvat se proti tomu?“ Ozvala se bojovně Adélka.
„Protestovat? Myslíš jako… prosit o nějaké úlevy?“ Nechápaly novicky. Jedna z nich, menší sympatická dívka, ale nebyla tak nedovtipná:
„Ne, ona myslí vzpouru. Dívky z kláštera v Poitiers to prý zkoušely, páter Mignon to vykládal při obědě abatyši. Dopadly moc špatně, držely je tři týdny o hladu.“ Řekla skoro vesele, takže nevěděly jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci. Pro jistotu se ale rozhodly o nic podobného nepokoušet.
„Jo – já jsem Maria, Maria Aubinová,“ představila se ta, která se k nim chovala nejvlídněji. Adélka k ní hned pocítila sympatie. Bylo zvláštní, jak moc si tyhle dvě dívky byly podobné. Obě byly drobné, měly neposlušné vlnité vlasy, byly veselé, drzé a měly velkou praxi ve vymýšlení nejrůznějších zábav a taškařic. To ale zatím jedna o druhé nevěděly.

Ráno, ještě za šera, je vzbudil hlas zvonu. Adélka sundala nohy z lůžka:
„Brrr, to tu máte pořád takovou zimu?“ Ze zvyku zašátrala po své kouzelné holi, aby zapálila pořádný oheň v krbu. Ježe ta se teď opírala o stolek v úplně jiné ložnici. Maně si vzpomněla na přízvuk škodolibosti v hlase profesora, když jim říkal, že všechny magické artefakty musí nechat doma. Až teď si naplno začínala uvědomovat, co to je, když se řekne bez magie.
„Tady se topí až večer, a stejně tu celý den nebudeme,“ poučila ji její nová známá ze včerejška.
„Kde…. totiž…. kdy se budeme koupat?“ Zkoušela se zorientovat Lucilla, která měla o historii z dívek asi největší přehled. To, že denní sprchování se tu konat nebude, jí bylo jasné, ale nějaká koupelna tu přece musí být.
„Na svatého Jiří,“ zněla odpověď.
„Ne, počkej, ona se ptala vážně… my se včera totiž vůbec nemyly,“ zkusila to Janika dřív, než ji ty starší nenápadně umlčely. Novicky se po ní podívaly s obdivem.
„Musíš být hrozně otužilá, jestli se chceš vykoupat dřív. Voda v řece tady bývá ledová až do května,“ dívka zdvihla ze země těžký džbán a nalila trochu vody do bílé porcelánové mísy.

Jak se ukázalo, den trávily novicky převážně rozjímáním a učením. Znamenalo to hodiny nehybného sezení a naslouchání nekonečným litaniím, občas prostřídaných nějakou modlitbou. Už dávno vzdaly snahu porozumět tomu, co jim řádové sestry předčítaly a zdálo se, že zdejší novicky jsou na tom stejně. Alespoň některé.
Dívky toužebně čekaly na večer. Během denního programu se totiž s místními moc mluvit nedalo. Gisela se sice pokusila s jednou jeptiškou diskutovat o tom, co se právě četlo, ale moc neuspěla. Záhy pochopily, že jediné, co se po nich chce, je naučit se probíranou pasáž zpaměti. Novicky uměly všechny, nestalo se, že by sestry některou vyvolaly a neuslyšely hned správnou odpověď. Až ke konci odpoledne nastala změna:
„Ale nééé, tak ani tady tomu neunikneme…,“ zasténaly dívky při pohledu na hromadu nastříhaných dílů, ze kterých obyvatelky kláštera šily oblečky pro místní sirotčinec. Nezbylo jim ale nic jiného, než protrpět se skrze tři hodiny šití až k večerním modlitbám a večeři, navlas stejné, jako byla ta včera. Adélka si připomněla, jak jí bylo divné, že von Holstein kvůli jejich výletu ani moc nenadával. Nyní už chápala proč. Nepotřeboval to.

„To je tu vždycky taková nuda?“ zeptala se, když se konečně ocitly v ložnici.
„Uvidíš,“ usmála se tajemně Maria.
Uprostřed noci dívky probudil tichý šramot. Že by myši? Adélka polekaně vyjela z tvrdého spánku. V ložnici byla skoro úplná tma, jen mdlá záře měsíce se linula skrze barevné tabulky vysoko položeného malého okna a dopadala na protější stěnu. Shrbená útlá postava se prosmekla uličkou mezi postelemi. Adélka strnula s rukou na přikrývce. Ozval se nezřetelný zvuk z míst, kam si odkládaly hábity a boty. Pak dlouho, dlouho nic. Jen tma a ticho, přerušované občas houkáním sýčka.

V neděli je probudila matka představená osobně, a to ještě dlouho před svítáním. Vypadala dnes nějak vzrušeně. Mnula rukama cíp svého slavnostního hávu a pichlavým pohledem těkala od jednoho lůžka k druhému.
„Okamžitě se připravte! Dnes bude slavnostní mše za pátera Moussauta. Anno, vy a vaše skupina se přidáte k sestrám na kůru, dbejte, abyste nekazily mně a Jenovéfě sóla. Ostatní novicky – Maria, vy si vezměte na starost ty nové – zůstanou po obětování stát při marách. Víte, co máte dělat,“ rozkázala úsečně a dívky se beze slova spěchaly obléct.

„Jé….. kde mám škapulíř?“ podivila se jedna z budoucích sester.
„Mě zas chybí bota,“ ozvala se Janika a shýbla se, aby nahlédla pod kovanou truhlici, stojící v koutě, „co je tohle?!?“ Vytáhla štítivě jakýsi chuchvalec.

Abatyše přiskočila dřív, než tomu ostatní mohly zabránit. Vzala to Janice z ruky. Věneček z trní, hustě propletený lidskými vlasy. Jak jej otáčela v prstech, sesmekl se z něj provázek, na němž se nakřivo houpal začernalý dřevěný křížek. Matka představená jej ze zvyku narovnala a pak prudce přiblížila k vytřeštěným očím. Kříž byl provrtán na opačném konci tak, že visel hlavou dolů.
„Zase šotek, že?“ Otázala se jízlivě a přejela zlobným pohledem skupinku dívek, které zarytě hleděly k zemi.
„Tak ono to neskončilo!?!“ Rozkřikla se a sevřela ruku v pěst, „myslíte si, že věřím na strašidla nebo na duchy?!? Chcete, aby to sem přijeli vyšetřovat muži z arcibiskupství?“ Kdyby se teď rozhlédla, všimla by si, jak některým novickám zazářily oči. Muži v klášteře? I kdyby tohle vyšetřování byla jediná cesta, jak toho dosáhnout, proč ne.

Kostnaté prsty sestry Jenovéfy udeřily do kláves a chrámovou klenbou se rozezněly tóny Ave Maria. Průvod bíle oděných dívek došel na své místo. Adélka velmi opatrně zvedla zrak, dosud zarytý do podlahy. Před ní zela odkrytá rakev a v ní, na bohatě vyšívaném katafalku, leželo tělo pátera Moussauta. Karmínově rudé skvrny na tváři mrtvého se prodíraly voskově bílou pletí a ústa, podvázaná jemným šátkem, budila dojem, jako by se i po smrti pro něco zlobil.
Adélka se snažila neodvracet pohled stranou, a tak raději šilhala na své sepjaté ruce. Přímo před ní se pod drahou látkou rýsovalo obrovské břicho mrtvoly. „Byl tak tlustý i zaživa?“ Pomyslela si uprostřed monotónního toku modliteb. Vzduchem se linul nasládlý zápach, který ani omamující kadidlo nedokázalo přemoci.

Vtom cítila, jak se cosi dotklo její nohy. To Maria, která stála vedle, o ni jakoby náhodou zavadila. Počkala, až se Adélka ohlédne, a maličko kývla směrem ke kůru. Tam, před varhany v řadě jeptišek, nastal pohyb. Nápadně krásný muž v prosté, nezdobené sutaně lehce odstrčil stranou jednu z nich a postoupil před ně tak, aby stál vedle Anny. Vzápětí začal nový verš písně a do sborového zpěvu se vmísil i jeho zvučný hlas.
„To je Urban Grandier,“ zašeptala Maria tichounce a Adélka si všimla, že jí nápadně hoří tváře, „nejlepší zpovědník ze všech…. chtěly bychom, aby tu byl místo…“ nedořekla, protože za nimi se ozvalo ostré zasyčení.
„Pssssssssst!! Aubinová!!! Jste u oltáře…“ Obě poplašeně zmlkly. Jen Marii zůstal na tváři ten nadšený úsměv.

Konečně bylo po mši. Novicky čekaly v zástupu před zpovědnicí. Adélka se dívala, jak vpředu klečící dívka vstává, křižuje se a na její místo pokleká další z řady. Fronta se posunula.
„Co tam tak tomu faráři říkáte?“ Otázala se stísněně. Před touto událostí byla v kostele jen se školou v rámci povinného Minima ze světa nečarodějů. Tak nějak měla poslední tři dny pocit, že měla tehdy dávat víc pozor.
„Neboj, Grandier to bere jen podle Hlavních hříchů…“ Tentokrát i Gisella pohybem ramen naznačila, že taková odpověď jí moc neříká. Čím déle tu dívky byly, tím víc se začínaly bát, co by se stalo, kdyby místní zjistily, že nepřicházejí ze žádného vzdáleného kláštera, že znají sotva základy katechismu a obsah Bible v jejich podání by se vešel do tří odstavců.
„No předříkává ti hlavní hříchy jeden po druhém a ty musíš říct, jestli jsi v tom smyslu zhřešila,“ neušel Marii jejich nechápavý výraz.
„Eee…. to jako…“
„To jako třeba řekne Nepokradeš, a ty musíš odpovědět, jestli jsi něco ukradla,“ dostalo se jim konečně srozumitelného vysvětlení.

„Víš na co se chystám?“ Nadhodila Maria ostýchavě a rty se jí nervózně zavlnily. Zbyly s Adélkou na řadě jako poslední.
„Co?“
„Chci mu říct……. že jsem zamilovaná,“ pronesla váhavě a nejistě.
„No a?“ Adélce na tom nepřipadlo nic zvláštního. Pak si vzpomněla, kde se vlastně nachází.
„Bojíš se, že z toho bude průšvih?“
„Jestli to řekne matce představené, tak bude….. a pořádný. Druhý zpovědník jí vždycky všecko vyzvoní. Ale já myslím, že Urbanovi můžeme věřit. Je jiný… víš, on s nima netáhne… myslím s biskupem, převory a tak.“
„Urban?!?“
„No… to je jeho křestní jméno… hezké, že?“ Tváře jí opět nápadně zrudly.
„Ty mu tak můžeš říkat?“
„Blázníš? To já jenom tak…“

Když Adélka klekala na stupátko u zpovědnice, byla přece jen trochu nervózní. Odříkala úvodní formuli tak, jak jim poradily.
„Věříš v jednoho Boha…“ ozvalo se za vyřezávanou dřevěnou mříží příjemný mužský hlas.
„No…já…“ Adélka neuměla moc lhát. Zvlášť ne tomu, kdo jí byl už na první pohled sympatický.
„Vy nejste katoličky, že?“ Dívka se lekla. Kdo ví, jak se tady dívají na téměř nevěřící děvčata, která se sem vloudila ze světa magie. A kdo ví, co by jejich prozrazení řekl profesor von Holstein. To, co si Adélka nejvíc přála, bylo moci se brzy vrátit do Domu Temné magie.
„Mě se nemusíš bát,“ zašeptal páter Grandier, „pojď,“ dodal a otevřel malá postranní dvířka. když Adélka vstupovala, stihla ještě zachytit udivený a toužebný pohled Marie Aubinové.

Uvnitř zpovědnice bylo velmi málo místa. V šeru hořela silná lojová svíce a ozařovala charismatickou tvář asi třicetiletého muže. Natáhl ruku, zdobenou jediným masivním prstenem, a pokynul Adélce, aby si sedla na stoličku vedle něj.
„Pro podruhé – křižovat se musíš pravou rukou,“ pousmál se.

O patnáct minut později už Urban Grandier věděl všechno. Kroutil sice nevěřícně hlavou, ale přece alespoň něco pochopil: že přišly z dalekého koutu světa, kde hlavním vyučovacím předmětem není náboženství, ale magie, že jsou tu za trest a touží se vrátit zpátky. Adélka na něj tohle všechno vychrlila, ani nevěděla jak. Kněz vzbuzoval důvěru a pocit bezpečí.

„Cože? Magie? Je vám jasné, že něco takového se tady nikdo nesmí dozvědět?“ Užasl a skoro se rozesmál. Vzápětí ale hned zvážněl a ztišil hlas. „Takto tu dlouho nevydržíte,“ řekl potom, „musíte hledět, abyste se do té vaší podivné školy vrátily co nejdřív. Tady můžete s vaším chováním a neznalostí velmi snadno narazit a pokud se prozradíte, bylo by to pro vás moc zlé, to mi věřte. Pokud to půjde, pokusím se vás tak trochu chránit, ale pochopte… i moje možnosti jsou omezené.“

„No tak,“ položil ruku na ramena dosud vylekané dívce, „teď se vrátíme k těm hříchům.

* * *

Tu noc řádil šotek víc, než kdy jindy. Ráno našly novicky své šaty zpřeházené, se zauzlovanými tkanicemi a Annin hábit se dokonce válel dole pod oknem. Znamení obráceného kříže bylo tentokrát vysypané z popela na zemi uprostřed chodby. Jeptišky s představenou v čele nad ním stály a rozčileně se překřikovaly.
„Já vám povídám, že to provádí některá z novicek. Kdybychom na ně uhodily, jistě se přiznají,“ promlouvala rozhorleně Jenovéfa právě ve chvíli, kdy přicházel páter Mignon.
„Novicky!“ Ohrnul zpovědník tlustý ret v pohrdavém úšklebku.
„Tohle nebyly novicky, vážená sestro! A vůbec, všechno se to bude muset pečlivě prošetřit.“ Stará Jenovéfa znatelně pobledla:
„Vyšetřit? Snad nemyslíte….“
„Ovšem. Ďábel bývá vždy blíž, než byste čekaly. Pozvu sem exorcisty z Bordeaux.“
„Otče Mignone… snad by to nemuselo být. Uděláme všechno, aby se to neopakovalo,“ ozvaly se ostatní sestry vyděšeně. Znaly muže Svaté inkvizice. Když se někde objevili, zůstal po nich na dlouhá léta strach a smutek po blízkých, kteří skončili na hranici.
„Váš benevolentní přístup mě zaráží. To vypadá, jako by vám přítomnost nejvyššího Zla ve vašem klášteře snad ani nevadila…“ zpovědník se odmlčel.
„O tom nemůže být ani řeči,“ ozvala se abatyše, „otče, konejte samozřejmě svou povinnost,“ dokončila skoro klidně a ignorovala úzkostné pohledy Jenovéfy i jiných. Zahalila se do pláště a spolu se zpovědníkem odcházela dlouhou chodbou.

Během příštího týdne už dívky definitivně zabředly do beztvarého kolotoče zdejších všedních dnů. Monotónní šum stále opakovaných latinských sentencí, hodiny a hodiny trávené bez sebemenšího pohybu, to všechno by nebylo tak zlé. Nejhorší se ukázala být prázdnota – nemožnost promluvit s nikým jiným, než s novickami, které po létech strávených tady skoro nedovedly hovořit o ničem jiném, než zas jen o životě v klášteře. A nebo o tom, co zase v noci vyvedl šotek.
Od pondělního rána, kdy si Jenovéfa spolu s nejstaršími a nejváženějšími sestrami pořádně podala všechny novicky i naše dívky a po řadě je vyslýchala, jestli o nočních záhadách přece jen něco nevědí, byl celkem klid. Prádlo i šaty sice všechny nacházely zpřeházené i nadále, ale černý symbol obráceného kříže se už znovu neobjevil. Ale i tak šotek představoval jediné možné vyrušení z bezbřehé nudy v těchto zdech.

Tu noc před další nedělní mší sýček za oknem houkal zvlášť úpěnlivě. Snad jen proto, že měsíc svítil jasněji než obvykle. Adélka ležela s pootevřenýma očima a čekala. Umínila si, že dnes neusne. Počká na šotka.
Krátce poté, co věžní hodiny odbily půl třetí, se nablízku ozval šramot. Adélka procitla z polospánku a vytřeštila oči. Útlá sehnutá postava, zahalená do obrovského černého hávu, vešla opatrně do místnosti. Adélka se posadila. Šotek se zřejmě už vracel ze svého nočního řádění. Ať to bylo co chtělo, tiše to našlapovalo uličkou mezi postelemi, až pak najednou…. „Kam zmizel?“ Adélka rázem ztratila strach. Odhodila přikrývku a po špičkách proběhla ložnicí až k místu, kde se šotek ztratil…
„Marie?!?“ Udiveně hleděla na dívku, která se, ležíc na lůžku, chvatně vymotávala z kusu tmavé látky.
„Tiše!!! Prosím tě…“ Někdo vedle se pohnul. Maria se odsunula na kraj lůžka a pokynem pozvala Adélku k sobě. Zakryly se peřinou přes hlavy, aby mohly mluvit.
„Tak tos dělala ty? Celou tu dobu? Proč, prosím tě?“
„Proč asi tak?! Vy jste tu týden, a už každý večer naříkáte, jak to tady nemůžete snést, a já – jsem tu už pátý rok. A bude to tak pořád dál, nikdy se to nezmění…. Nikdy se odsud nedostanu. Nebudu se smět vdát, nikdy nebudu mít děti…. Řekneš to na mě?“
„Ne.“
„Slib mi, že ať se stane cokoliv….. přísahej!“
„Přísahám. A Mari, můžu se tě na něco zeptat?“
„Na cokoliv.“
„Mari, kdo je vlastně ten, koho… no ty víš. Vždyť tady ani žádný muž není.“
„Já myslela, žes to už uhodla. Páter Grandier přece. Myslím, že ho tu milují všechny. Víš, když jsme slyšely, že se odvážil veřejně protestovat proti celibátu kněží…..a dokonce byl už obviněný, že sám v celibátu nežije…“
„Ty myslíš… Tak proto ho tady za zpovědníka nechtějí….?“
„No, proto taky,“ povzdychla Maria a chvíli bylo ticho.
„Ty, Adélko…. udělala bys pro mě něco? Víš, něco, na čem by závisel… můj život…?“
„No že váháš!“ Adéla nebyla zvyklá dlouho se rozmýšlet.
„Dokázala bys zítra při zpovědi říct Urbanovi tohle všechno?“
„To jako…o tom celibátu a že ty ho….. Mari, vždyť je to dospělej chlap! A navíc – přece jen je kněz a….“
„No tak nic,“ hlas se jí roztřásl potlačovaným pláčem, „zapomeň na to. Myslela jsem, že TY by ses mohla odvážit….Ty by ses mohla odvážit!!!“ Maria přestala šeptat a její hysterický křik náhle naplnil celou ložnici. „Všechno je k ničemu, abys věděla… celý ten ztracený život… celé zaslíbení….a vynucený slib!! Nás se nikdo neptal! Nikdy se nás nikdo na nic neptal!!“ Novicky se začaly budit.
„Mari, neplač… no tak. No tak dobře, pssst,“ šeptala Adélka chvatně, „řeknu mu to. Řeknu mu, že ho miluješ. Ale pověz mi přesně, jak bych to….“ Nedopověděla. Tělo dívky, kterou teď svírala v náručí, se prudce prohnulo do oblouku. Z Mariiných úst se vydral divný, neartikulovaný zvuk, podobný zvířecímu zaúpění. Anna k nim přiskočila jako první. Pevně sevřela Marii kolem pasu a snažila se spolu s Adélkou zachytit její ruce, kterými mlátila kolem sebe. Tělo se zazmítalo v silné křeči a její vytřeštěné oči náhle zdivočely.
„Sestro Jenovéfo!! Matko představená!!! Na Marii už zase přišel ten záchvat!“ Novicky se rozběhly chodbou a během několika okamžiků byl celý klášter vzhůru. Aubinová nebyla k utišení. Přestala se sice zmítat, ale nepříčetně křičela a chvílemi usedavě plakala. Pak, právě ve chvíli, kdy abatyše s rozpaky vpouštěla do ložnice pátera Mignona, začala Marie vykřikovat cosi latinsky.
„Co se to děje?“ Adélka se dosud třásla hrůzou a jektala zuby.
„Ona….vždyť to jsou nadávky… teda myslím, že mluví dost sprostě,“ zašeptala udiveně Lucilla.
„Nemá padoucnici?“ Zajímala se soucitně Janika.
„Nejspíš ne,“ odtušila Lucilla, „člověk s padoucnicí by nekřičel faráři do očí takové věci.“
„To nekřičí ona. To ďábel. Je posedlá, copak to nevidíte?“ První ta slova vyslovil chladný hlas pátera Mignona. Novicky se po sobě v hrůze podívaly a jedna stará sestra propukla v pláč. Abatyše se zatvářila podivně. Adélce připadalo, jakoby jí přes obličej letmo přelétl zlomyslný úsměv, ale hned nato se zase její tvář poskládala do soucitné grimasy.

Záchvat trval skoro dvě hodiny. Potom chtěli Marii odvést, ale na prosby jeptišek a novicek ji nechali v ložnici. Abatyše odcházela kupodivu klidná, zatímco některé starší sestry byly tím, co právě viděly, vyděšené tak, že skoro nemohly jít. Mignon opouštěl pokoj novicek s posupným, sotva znatelným úšklebkem.

Zítřejší mše se vlekla k nepřečkání. Adélka celou dobu upírala zrak na muže u varhan. Z Grandierova vystupování vyzařovala vnitřní jistota a sebevědomí. Třeba by dokázal nějak pomoct. Postavila se na konec řady. Kromě ní zůstali v kostelní lóži i Mignon a matka představená, kteří o něčem vzrušeně debatovali.

Když mu v pološeru zpovědnice vyprávěla, co se stalo včera v ložnici novicek, nezapomněla zopakovat ani slova pátera Mignona.
„Ďábel? Ten člověk zešílel!“ Urban Grandier propukl v hlasitý smích. Skrze mříž bylo vidět, jak se dvě sestry, které zametaly mezi lavicemi, udiveně ohlédly. „A co si Mignon ksakru myslí, že tím dokáže?!?“ Soptil Grandier a nedbal, že mluví poněkud hlasitěji než by měl, „vždyť je to jen přehánění, hloupé ženské bláznění, nic víc…“

Zpovědník Mignon, následován abatyší, vykročil k němu. Trhl dřevěnými dvířky a zpovědnici zalilo jasné světlo. Rozkřikl se:
„To je snad poněkud nevhodné, zavírat se tady s chovankami, nemyslíte?!?“
„Vy si dovolujete rušit svatou zpověď!?!“ Opáčil Grandier, ve tváři rudý nevolí. Prudce se vztyčil a vyšel ze zpovědní budky: „A to se vám zdá být vhodnější?!?“ Zahřímal a jeptišky v povzdálí ztuhly jako solné sloupy. I abatyše leknutím pobledla.
„Nemáte právo míchat se od vnitřních záležitostí kláštera!“ Horlil Mignon. „Prozatím nejste klášterním zpovědníkem a Bůh dá, že ani nebudete.“
„A vy nemáte právo hrát si na exorcistu!“ Křikl Grandier, ale vzápětí podle nasládlého úsměvu, který se rozlil po tváři jeho protivníka, vytušil že tentokrát přestřelil.
„Nebudu si hrát na exorcistu, ani na inkvizitora, když vám to tak vadí…..“ zasyčel Mignon vzteky bez sebe, „a buďte ujištěn, že o tu posedlou novicku se postarají nejlepší odborníci z Bordeaux. Biskup Lactantius? Neříká vám to jméno nic? Možná že bude výsledek vyšetřování zajímat i samotného kardinála,“ dokončil vítězným hlasem. Z Urbanovy tváře se v mžiku vytratila všechna barva. S mužem, jehož jméno tu Mignon tak pomstychtivě vykřikl, už kdysi měl co do činění.
„Co chcete dělat? Zničit patnáctileté nevinné děvče?!?“ Usykl, stále ještě rozčilen na nejvyšší míru. Nastupující strach jej ale donutil se ovládat.
„Ne, zničit toho, kdo na ni to prokletí seslal,“ pousmál se Mignon triumfálně, „někde tady kolem je čaroděj, který to má na svědomí,….. ČARODĚJ, rozumíte?!?“

* * *

Adélčiny spěšné kroky se rozléhaly v tichu bludiště chodeb. Byla rozrušená, skoro nemohla najít tu správnou. V ložnici ji přivítal křik a zmatek:
„Veroniku to taky chytlo. Musely jsme ji držet, jinak by snad skočila z okna,“ sdělovaly dívky. Nejstarší z novicek ležela napříč lůžka a zrychleně oddychovala. Hábit, který měla na sobě, byl zmačkaný a místy roztržený a její bílý šátek ležel opodál. Na rtu, v maličké rance, se tvořily krůpěje krve, které stékaly do pocuchaných vlasů. Všechny dívky byly vybavené novými škapulíři, malými váčky, zavěšenými na tkanicích na krku. „Na ochranu před ďáblem,“ pošeptala Adélce Janika.
„Páter Mignon tu bude co nevidět,“ ohlásila Gisela ve dveřích.
„Mignona ne! On…sem nesmí, nepustíme ho, nesmíme ho pustit dovnitř…“ chrlila ze sebe Adélka a zavírala dveře. Musí jim přece vysvětlit, k čemu u zpovědnice došlo.
„Zešílelas? Nejsi už taky posedlá?!?“ Několikero rukou ji chytlo za paže. Setřásla je, ale hned tu byly další. Radši se přestala hýbat.
„Počkejte! Klid… musíte slyšet, co se stalo. Je to pro vás důležité…. poslouchejte!“ Nadechovala se, aby zformulovala první větu. Bude tak těžké jim vysvětlit….
„Adélo, NEEEE!!!“ Přihnala se Lucilla a zakryla jí rukou ústa. V očích měla výraz největšího zděšení.
„Nesmíš jim to říct! Porušila bys zákon, NÁŠ zákon, nemohla by ses vrátit zpátky!!!“ Dívky se zmateně zarazily. Jen na malou chviličku.

„Co se to tady zas děje!?!“ Vrazila do dveří abatyše a pátrala očima po místnosti jako sup, který vyhlíží svou kořist.
„Och… zase ďábel…ne, klidně lež, děvenko,“ Veronika se marně snažila zvednout na lokty a něco vysvětlit, „to není tvoje vina. Páter už ví, odkud se bere to prokletí… Buďte trpělivé, dívky. Brzy bude všechno v pořádku.“
„Páter Grandier?“ Zeptala se Maria s nadějí v hlase. „My jsme vám chtěly říct, matko představená, on nám tolik rozumí a my mu věříme, a byly bychom tolik rády…“

„NO PRÁVĚ. To je to, že mu věříte…“ odsekla abatyše tak ostře, že se Maria mimoděk schoulila, „uvěřily jste mu bezmyšlenkovitě, zalíbilo se vám snad, že je to mladý, pohledný muž? Zapomněly jste, že pokušení číhá všude, že vlk si obléká nejčastěji roucho beránčí? Zde vidíte následky! Ba ne, Aubinová… obávám se, že otec Grandier vás už zpovídat nebude.“ Maria propukla v usedavý pláč, ale abatyše si jí už nevšímala. Pokynula dvěma novickám, aby podepřely Veroniku a vedly ji před ní. Vyšly na chodbu.

Pětice dívek se ukryla ve výklenku opuštěné chodby. Adélka se schoulila na dřevěný schod pod malý oltářík.
„Tak, tady můžeme mluvit,“ začala nejstarší z nich, „Ady? Cos jim tam chtěla říct?“
Když Adélka domluvila, pokrývaly Lucillinu tvář únava a strach. Bylo to čím dál těžší.
„Schází deset dní,“ řekla, „deset dní, než dorazí inkvizice.“ Vypadalo to, že je zoufalá. Posadila se vedle Adélky a skryla hlavu v dlaních.
„Jestli vám to ještě nedošlo, tak z toho jejich vyvádění obviní Grandiera,“ doplnila sklesle.
„Fakt? To jako že budou myslet, že za ty záchvaty může on? Neboj, vždyť co mu asi tak udělají? Přece ho kvůli tomu nebudou mučit. To se přece vysvětlí a zase ho pustí, ne? Vždyť je to celý nesmysl,“ zapochybovala Adélka nejistě.

„Jo, budou ho mučit!“ Prohlásila Lucilla suše. Pak ji vzala kolem ramen.
„Ty, Adélko… já nevím, jak ti to mám říct. Já už to pochopila. Oni ho opravdu budou mučit, pak ho odsoudí a upálí na hranici.“
„Jak to víš ! ? ! To vůbec není jistý, třeba ho ještě pustí!“
„To JE jistý, Ady, je to úplně jistý. Pochop, tady jsme v jejich době, a Urban Grandier opravdu umřel… no, víš jak, braly jste to v historii.“
„Nebraly, vždyť jsou prvačky,“ opravila ji Gisela zničeně.
„Každej člověk z minulosti umřel! No a co, jinak by to nebyla minulost. Ale můžeme to ještě změnit, třeba Urban nebude muset umřít na hranici, třeba by nemusel…“
„Nemůžeme. Minulost se měnit nesmí, zakazujou to snad všechny zákony co znám. Myslíš že by nám Holstein dal takovou moc, abychom něco takovýho mohly vůbec zkusit?“
„Seru na Holsteina!!! Kašlu vám na pitomý zákony! Prostě tam půjdu a něco udělám a uvidíte…“ Lucilla ji strhla zpět.
„Nikam nepůjdeš!!! Jsi hluchá? Řekla jsem ti, že minulost se nedá změnit. A s tím co umíš? Nedokázal by to ani nikdo z naší školy. Možná tak arcimág nebo vykonavač, ale ty nemáš nejmenší šanci!!! A vůbec – ty krávo, dochází ti, co se tady děje?!? Pochopil ten tvůj blbej mozeček, že jsme se dostaly doprostřed honů na čarodějnice?!?!?! Dochází ti konečně, ZA CO budou mučit Grandiera?“
„Obvinili ho jenom, že je čaroděj, Ady,“ doplnila Gisela.
„Ale my přece neděláme žádnou zakázanou magii,“ špitla Adélka velmi tichounce. Sama patřila do Domu Temné magie, ale nikdy zatím moc nepřemýšlela, kdy vlastně přestala být temná kouzla zakázaným oborem.
„Jenže jim je šumafuk, jakou děláš magii! Tady stačí, aby někdo řekl „čarodějka“ a ukázal na tebe prstem, a pokud neovládáš ohnivzdornost, je po tobě.“
„A ty to kouzlo svedeš?“ Zadoufala malá úpěnlivě.
„Kdepak, učí se až na vyšším stupni. A teď buď tak laskavá a omluv se panu von Hosteinovi pro případ, že na nás kouká někde v křišťálový kouli, já bych fakt ráda byla co nejdřív zpátky!“

Další dny patřily modlitby dívek dílem Urbanu Grandierovi, dílem jejich vlastním profesorům. Zoufale se snažily najít nějaký způsob, jak do planinské školy sdělit, že by strašně moc chtěly být pryč odsud ve chvíli, kdy pronásledování opravdu začne.

Příští neděli stál Urban celou mši v postranní lóži. Dosud nebyl obviněn, ale na kruchtu jej už nepustili. Ani zpovídat nesměl. Adélka se hned při požehnání prodrala chumlem lidí až k němu. Stál tu i v tom davu sám, snad že se jej lidé už začínali štítit.

„Já vím, že přijdou,“ řekl po chvíli na její otázku, „dalo se to čekat. Nikdy jsem nežil podle řádů, které v této společnosti platí. Ale nebudu ustupovat takovému hlupákovi, jako je Mignon. Jeho obvinění je tak primitivní, že by mu neuvěřilo ani malé dítě.“
„A kdyby přece…“
„No, kdyby přece něco… tak řekněte Marii, že jsem ji měl moc rád,“ pousmál se vesele kněz a Adélce se zdálo, že mu v očích probleskly zvláštní ohníčky.
V tu chvíli dívka dobojovala v sobě těžký boj. Nemohla ho nechat jen tak…. jít si pro smrt. Pro TAKOVOU smrt. I kdyby za to měla zaplatit nevím čím.
„Pane Grandiere….. já…. znám vaši budoucnost,“ odhodlala se začít. Srdce jí bušilo až někde v krku.
„Ano?“ Pousmál se kněz pobaveně „tak povídejte,“ svolil a opřel se pohodlně o stěnu.
„Neměl byste… totiž musíte… musíte odsud pryč, aby…“ Adélka se pokusila najít ta správná slova. Náhle se zarazila. Urban Grandier zmizel. Na jeho místě stál Ivory von Holstein.

„Nejvyšší čas vrátit se domů, slečno Jorigová,“ řekl skoro vlídně. Adélka ho viděla a slyšela, co říká, ale ten přechod byl příliš náhlý, aby se mohla hned vzpamatovat. Prudce zavrtěla hlavou:
„Ještě ne, já musím…“ bránila se a očima hledala toho druhého muže v černém plášti. Někde v hloubce ale už věděla, že nic nemusí, protože nic tady nemůže změnit.

Vzpírala se, i když ji chytil za paži, sevřel její zápěstí, aby se nemohla zachytit nábytku, a někam vedl. Nevnímala, kam jdou, protože její mysl se ještě upínala tam zpátky, k muži, který o dva roky později zemře jen proto, že odmítal žít podle řádů, které mu připadaly zbytečné a hloupé.
Bránila se, i když věděla, že Holstein ji nazpět už nepustí, že tahle epizoda definitivně skončila. Když spolu vstupovali do přemísťovacího kruhu, dobře ukrytého v jedné z tmavých chodeb, ztišila se. Za chvíli se objeví v Domě Temné magie a na to všechno jí zbudou jenom vzpomínky. Bylo jí najednou strašně dobře. Vnímala teplo vycházející z Holsteinových dlaní. Přitiskla se ke svému učiteli a usmála se na něj. Představoval pro ni bezpečí a jistotu. Víc si v této chvíli nedokázala přát. Povědomé víření vzduchu jim oznamovalo začátek přenosu.

Ivory von Holstein skoro ucukl, když dívka sevřela jeho ruku. Téměř už nepamatoval, kdy se ho někdo dotýkal jinak než s nenávistí nebo odporem.
„Chtěla jsem se vám omluvit, pane profesore.“
„Za co?“ Podivil se. Tedy ne že by si nevzpomínal na spoustu důvodů, proč by se mu právě tahle dívka mohla omlouvat, ale věděl dobře o její hrdosti a o tom, že přiznat svůj omyl nebo chybu je pro ni velmi těžké.
„Tak…. jen tak. Prostě promiňte,“ usmála se znovu. Zámek portálu naposled cvakl a obrys přemísťovacího kruhu zmizel ze zašlé podlahy.

* * *
*

Pod nebem Justicie

Lavina těžkých, ocelově šedých mraků se líně valila nízko nad zemí a umocňovala tak dojem stísněného prostoru. Mezi rozvalinami hrádku skutečně nebylo moc místa. Joshua Marier odhrnul plášť z ramene a vsunul špičku boty do spáry mezi kameny boční zdi. Vzepřel se rukama a přitáhl. Jeho ohebné tělo kočičím pohybem splynulo s křivolakým povrchem zdiva. Vypadalo to, jako by se vsál do těch kusů vápence spojených prastarou, drolící se maltou. Stoupal k ochozu severní věže. Nespěchal, protože silami bylo třeba šetřit.

Zato jeho protivník se netrápil podobnými podružnostmi. Opodál na jižním ochozu třeskl mnohabarevný magický výboj, který věstil, že Charles de Gaia vstoupil na místo boje se všemi příslušnými efekty. Posměšně obhlédl zdánlivě prázdný prostor pod sebou. Tušil, že Marier tam dole někde je, a že využije svých krycích schopností a co nevidět se zjeví jemu za zády s pocitem, jak úžasně ho překvapil. Joshua v taktice nikdy moc nevynikal.
Být to jindy, asi by dal zazářit svému brilantnímu smyslu pro humor, ale dnes si vtipy raději nechal od cesty. I jeho přemohla závažnost chvíle.

* * *

Příběh dvou mužů, toužících se navzájem zabít mezi rozvalinami poutního místa, začal už velmi dávno. Snad kdysi ve školní lavici, kde sedávali bok po boku a svorně se pokoušeli neusnout při otupujícím výkladu učitelů. Už tehdy se ti dva neměli rádi, Charles distingovaný, vzorný syn čisté krve prastarého rodu a Josua – rebel, opovrhovaný kvůli opileckým výstřelkům své matky, a nepoučitelný rváč. Z dětského soupeření vznikla nenávist ve chvíli, kdy se oba zamilovali do jedné ženy.

Zatímco Joshua ji jen tajně platonicky obdivoval, Charles de Gaia miloval Mairenu uchvatitelskou, samozřejmou láskou. Chtěl ji mít dokonalou – a ona taková byla. Krásná a bezmezně jej obdivující. O dokonalost ji připravila až jedna špatně střežená chvíle – a z této chvíle vzešlé těhotenství, které jí „dokonale“ zkazilo na pár měsíců postavu. Bohužel dítě, počaté v tom okamžiku, mělo k dokonalosti příliš daleko. Bezbranný a nevinný tvor totiž už svým příchodem na svět dokázal narušit nabitý plán kariéry svých rodičů.
Charles, usilující v té době o přijetí za asistujícího mága jedné z komisí Rady, přesto přivítal narození potomka honosnou oslavou, na které nechyběl nikdo významnější z širokého okolí. Pravda, hostina byla zahájena už ve chvíli, kdy rodičku teprve přepadly porodní křeče, ale zato Charles v noci poté VČAS odjel plnit své poslání – vyjednávat o přerušení jedné ze skřetích šarvátek daleko za hranicemi.
Mairena poté zůstala s novorozenětem sama, a nutno říct, že to pro ženu, jíž byl obdiv mužů a společenský úspěch vůbec hlavní životní potřebou, bylo téměř kruté. Když chlapec prokřičel třetí noc, ponechán v péči neschopných a přestrašených služebních skřítků /vlasy jednoho z nich až po ránu vyrvali ze sevřené dětské pěstičky/, usoudila, že takhle to dál nejde. Toho dne rezignovala na veškeré společenské povinnosti. Svým ctitelům však dát vale nehodlala ani omylem. Muži v její domácnosti se střídali zhruba s měsíční frekvencí. Kupodivu dokázala své milence přimět k tomu, aby se o dítě alespoň v nejzákladnějším postarali. Uvedla tak v život dosud nevídaný prototyp hladce fungujícího matriarchátu, který se pokoušela napodobit nejedna čarodějka z města.
Posledním mužem, který měl tu čest objevit se v jejím domě, byl právě Joshua Marier. Teď, když už vlastně bylo pozdě a karty byly dávno rozdány, vzala na milost zaníceného obdivovatele svých pubertálních let a pozdvihla ho k sobě. Snad proto, že se jí zastesklo po náruči muže, který ji od dětských střevíčků upřímně miloval, snad že z manželské postele už zase alespoň dvě noci čišel chlad. Možná i povědomě cítila, že tento muž je jiný než ostatní. A Joshua Marier, věčný rebel, nepodřizující se nikomu a ničemu, přijal vděčně a skoro i pokorně pochybnou příležitost, která se mu nabízela.

* * *

Ve vzduchu zhoustlém dýmem z protipachových kouzel, ve světnici plné rozházených košilek, botiček a maličkých hrníčků tak, že to vypadalo, jako by tu bydlelo hejno trpaslíků, vypadal zmateně a vztekle pobíhající muž značně komicky. Byl bosý a jediný kus oděvu, který měl na sobě, tvořily upjaté, jako druhá kůže přiléhající černé kožené kalhoty. Z jeho dechu dosud nezmizelo alkoholové opojení a jeho mysl ještě blaženě sálala připomínkou minulé noci. Nerozhodně a bezradně se zastavil. „Kam mohla jít?“ Joshua se nikdy nevyznačoval velkou předvídavostí. To ráno se ještě domníval, že se Mairena dnes nebo zítra vrátí, že je třeba jen se nějak postarat o ten uzlíček, povykující někde kolem něj na špinavé zemi. Ohlédl se po dítěti. Malý Patrik právě vstrčil do pusy přezku jeho zablácené holínky a začal ji spokojeně žvýkat. „Panebože!“ Zdvihl dítě s pocitem, že mu určitě nějak upadne nebo se neodborným zacházením poškodí, a položil ho na ještě vlahou postel. V té chvíli mu došlo, odkud přesně se line ten šílený zápach všude kolem.
Do večera stihl sotva přebalit urputně se bránícího chlapce, vykoupat se /po této proceduře to opravdu potřeboval/ a obvolat všechny své přátele, aby zjistil, že nikdo z nich netuší, čím /tedy krom mateřského mléka, které jaksi neměl k dispozici/ se takový kojenec vlastně živí.
V noci zamkl dům a vypravil se hledat Mairenu. Její nestálá duše ji táhla tentokrát k Jezerům. Když Joshua o dva dny později s chlapečkem v náručí zaklepal na dveře pobřežní vily, přišla mu otevřít udivená a znechucená.
„Co chceš?“ zeptala se úsečně. Joshua se do této chvíle domníval, že co tu chce je nad slunce jasnější. Nebylo. Později si matně vzpomínal, že tehdy koktal nějaké banální fráze o tom, že přeci nemůže svého chlapečka jen tak opustit a nemůže opustit ani jeho. Pak, a na to se rozpomínal jen velmi nerad, klekl před ní na kolena a prosil, aby se vrátila. Marně. Ztratil ji den poté, co ji získal. Odvrátila se od něj zcela chladně a zůstala v náruči jezerního skřeta, o němž se bylo možno oprávněně domnívat, že po babičce z žabího rodu zdědil kromě hladké lesklé pokožky i mozek.
Nikdo nechápal, proč si Josh nechal u sebe to dítě. Jestli z nenávisti k jeho rodičům nebo z jakési těžko pochopitelné náklonnosti. Úřady toto řešení podivné situace uvítaly a společnost se brzy přesvědčila, že Joshua chlapečka nezanedbává ani netýrá.

Charles věděl, že o Patrika je dobře postaráno. Netušil ale jak a hlavně kým. Pobočník, který na jeho příkaz všechno zjišťoval, v obavě před výbuchem vzteku svého pána poněkud pomlčel o totožnosti pečovatele. De Gaia se tedy vrátil do země až po pěti letech s tím, že dítě prostě vyhledá a převeze do svého sídla, aby mu mohl poskytnout všechno, co mu právem původu náleží – bohatství, šlechtickou výchovu a svoji náhle vzplanuvší otcovskou lásku.

* * *

Jakkoli se později společnost ani úřady nemohly ve věci tohoto chlapce shodnout na jednoznačném názoru, měl Patrik ve svých příbuzenských vztazích jasno. Už od chvíle, kdy se s panem de Gaiou setkal poprvé.
Klečel tehdy uprostřed hromady pouštního písku promíseného úlomky barevných ametystů, obsidiánů a achátků, nadšený, že sprška magické energie proudící z jeho malých prstíků dokázala konečně vyhnat do výše úzkou věž písečného hradu. Oči i vlasy měl plné zrnek a obočí spálené magickými paprsky. Sotva zvířený prach začal klesat zpět na zem, lakové boty příchozího muže pohřbily hradní příkop a část nádvoří. Patrik sevřel rty do úzké krabaté čárky a za zády začal žhavit dlaně k protiútoku.
„Chlapče?“ Patrik přejel pohledem od měkkých šedých nohavic obleku k úzkým kroužkům prstenů na jemných rukavicích. Vstal. Cizinec jej vzal za bradu a pozdvihl jeho tvář vzhůru. Chlapec se s údivem zahleděl do očí, které byly stejné jako ty jeho.
„Jsi Patrick de Gaia?“
„Ne, pane, Patrik Marier,“ prohlásil rozhodně, neboť si tím byl až do této chvíle jist. Tvář cizince se stáhla nevolí.
„Marier…?“ odfrkl posměšně, „Marier!!!“ opakoval a měl pocit, že z toho jména mu naskakuje ošklivá vyrážka. „To snad není pravda… Marier!!!“
„Poslyš, hochu, musíme si vážně promluvit…..“ muž poklekl na písčitou zem, opatrně, aby se příliš neumazal, a právě tak obezřetně si přitáhl chlapce na koleno. Byl přesvědčen, že stačí tak tři čtyři věty na to, aby změnil k lepšímu celý Patrikův život. To ovšem nepočítal s Patrikem Marierem.

Zásah malou pěstí do obličeje stačil ještě vykrýt, ale potom se mu dítě vytrhlo a třísklo vší silou magie svých pěti let do písku pod jeho nohama. Salva prachu Charlese na okamžik oslepila a ta krátká chvíle přesně stačila k tomu, aby si malý vzpomněl na formuli poutacího kouzla a nadšeně ji na svém novém známém vyzkoušel. Bohužel poněkud šišlal, a tak se vzápětí Charles zazmítal v sevření bizarních, jako obrovské oživlé špagety vypadajících lián, které mu bleskurychle omotaly nohy a pas a šinuly se vzhůru po jeho těle. Jeho tvář zrudla vzteky a hlavou mu bleskla myšlenka, že dosavadní výchova jeho syna byla nejspíš hodně pochybná. No jistě, hlupák Marier – co od něj taky mohl čekat! Že vychová jeho syna tak, aby z něj něco bylo?
Vytahoval pomalu ruku ze svědivého sevření rostliny /nebo co to k čertu bylo/ tak, aby se příliš nepoškrábal, a přitom shovívavě /tenhle okamžik si později mnohokrát vyčetl/ hovořil na chlapce:
„Patriku, poslouchej, já se na tebe nezlobím, ale….“ Na obličeji mu přistála velká oranžová myš. Dítě asi ještě neznalo barvy.

Teď toho měl Charles de Gaia právě dost.
„Patriku!!“ Naštvaně drapl po chlapci s úmyslem chytit jej pod krkem a vysvětlit mu zásady slušného chování k bohatým, náhle se objevivším rodičům. Zazíral. Patrik se těsně před jeho pěstí vznesl do vzduchu, držený za límec pláštíku drápy velkého dravého supa. Tohle kouzlo tak malý kluk přeci nemůže….
„Patriku!!! Co má tohle znamenat?!“ ozval se nablízku ostrý hlas. Přicházel k nim Joshua Marier. Charles si uvědomil, že před svým dávným sokem stojí ještě napůl spoutaný a vypadá tudíž jako idiot. To ponížení tedy tomu malému spratkovi nedaruje, jen až ho dostane do bezpečí svého sídla… Chvatně ze sebe strhal zbytky lián.
Sup se na Joshuův pokyn měkce snesl a postavil chlapce k jeho nohám. Patrik se teď zatvářil poněkud provinile. Zaklínadlo, které použil před chvílí, rozhodně nebylo v seznamu jemu povolených kouzel. Pak si ale vzpomněl, jak to všechno začalo a obviňující ukazovák zapíchl do vzduchu směrem k de Gaiovi.
„Ale on si začal! Tvrdil, že je můj táta a chtěl mě odvíst někam pryč!!“ křikl sveřepě a pomstychtivý pohled upřel na de Gaiovu tvář. Třeba otec toho chlápka promění v ještěrku a dá mu ho na hraní. Určitě by se na něm povozil líp než minule na tom pojišťovákovi.
„Předně máš zákaz kouzlení už od minulého týdne! A za druhé, k návštěvám se budeš chovat slušně, nebo….“ Až teď mu došlo, co malý vlastně řekl. Až teď stočil zrak směrem k de Gaiovi.
„Rád tě po tak dlouhé době zas vidím, Charlesi,“ odfrkl posměšně a pobaveně si změřil zdevastovaný zevnějšek svého dávného nepřítele. Vzápětí jím ale projela vlna vzteku za Patrika, který se takhle nečestně a nešetrně a hlavně bez něj musel dozvědět pravdu.
„Budu rád, když mi příště dáš vědět předem, když už chceš kluka vidět!“ prohlásil posupně a s rukama založenýma na prsou popošel blíž k němu.
Charles se zatvářil trošku zmateně. Joshua za ten čas hodně ztratil ze své původní image nehezkého drobného klučíka, který byl úplně bez sebevědomí a navíc stále v průšvihu. Proti němu stál hrdý, sebejistý muž, vyšší a určitě statnější než on. Jeho tělo, oděné do těžké kožené kazajky, hrálo nefalšovanými, pevnými svaly. Charles letmo sebekriticky mrkl na své břicho, pomalu ale jistě vystupující z ráno ještě čistě bílé košile.
„Přišel jsem, abych si Patrika odvedl,“ prohlásil rozhodně, ale neznělo to tak samozřejmě, jak měl původně v úmyslu. Po pravdě řečeno si teď nebyl vůbec jist, jak důstojně přemístí to svéhlavé agresivní mrně někam, kde už si s ním jeho služebnictvo poradí.
Joshua pokračoval směrem k němu.
„Na to zapomeň!!“ vydechl mu zblízka do obličeje a do očí zabodl nenávistný pohled.
„Bylo od tebe laskavé, že ses postaral o mého syna,“ řekl Charles, přemáhaje vztek, „jenže dneškem veškerá tvoje péče končí. Děkuju, ale dál už se budu starat sám. Rozuměls?“ Zadíval se na něj asi tak jako hledíval na tupohlavé, zdegenerované důlní trpaslíky.
„Na to zapomeň, šmejde!“ obohatil konverzaci Joshua a setřásl z nohy Patrika, zmateně těkajícího pohledy po obou mužích. Odstrčil malého stranou a postavil se do bojové pozice. Levou dlaní se kryl a pravice mu začínala žhnout žlutavým světlem. „No nazdar, ten skrček je snad rozhodnutý o něj i bojovat,“ pomyslel si Charles a vzápětí se v duchu opravil – výraz skrček se příliš nehodil pro muže, který ho převyšoval téměř o hlavu. Bít se s ním však nehodlal. Ne tady, kde by riskoval, že Joshua použije některou ze svých stupidních, leč velmi účinných zaklínačských technik. Ne, nic takového, jen čirá, Radou schválená magie, vše podle pravidel a pod kontrolou.

* * *

Povolení k magickému zápasu na pahorku, kde se prudkými nárazy kouzel o štíty řešily odedávna všechny spory, ve kterých soud nedokázal vynést jednoznačný verdikt, přišlo až začátkem léta. Do té doby Charles svého syna neviděl – Joshua jasně, nelichotivě a přesně na branách svých příjezdových cest formuloval, co hodlá udělat s mrtvolou, pokud si Charles dovolí jen špičkou boty pošpinit půdu na jeho pozemcích. De Gaia tento popis i s obrázky předal spokojeně soudu v domnění, že tím Joshuovi přitíží. Byla to chyba – muži, jako byl Joshua Marier, se už moc přitížit nedalo a popis mučení a následného zohavení mrtvého těla, zveřejněný ve strážním věstníku, jen přilákal dobře se bavící publikum. To kupodivu nebylo zcela na jeho straně. De Gaia se utěšoval tím, že tento list čtou stejně povětšinou jen sami zločinci.

* * *

Diváci na lavicích, položených na zbytcích hradebního zdiva, přivítali efektní vstup Charlese de Gaiy na jižní věž potleskem. Naštěstí dostatečně hlučným na to, aby nebylo slyšet zaskřípání jednoho uvolněného kamene ve zdi protější části hradu. Náhodný pozorovatel, který by si toho povšiml, by si musel zaklepat na čelo v přesvědčení, že mateřská dovolená připravila Joshuu o rozum. Jen šílenec by lezl po kamenech, spojených maltou dávno vydrolenou zubem času, až na ochoz věže.
Šílenec – nebo Joshua Marier. Muž, který trhal rekordy v přitahování smůly a zlomyslných náhod. Jedna z nich – konkrétně neúmyslné zranění několika svědků při vymítání afrických ďáblíků z jakéhosi tanečního sálu – zapříčinila to, že teď neměl sebemenší šanci na vítězství. Radě Mágů totiž došla trpělivost a tak potrestala všechny zaklínače a vymítače, zúčastněné na tomto případu, absolutním odnětím magické energie do konce měsíce.

Joshua neměl zrovna přesnou představu o tom, co udělá, až na něj jeho protivník sešle pár zatraceně bolestivých kouzel. Nebyl zvyklý promýšlet boje dopředu, a i když se o to tentokrát poctivě pokusil, nenapadlo ho nic pořádného kromě podzimní deprese. Zbyteček energie sice před slídivýma očima vykonavačů Rady uhájil, ale to stačilo tak na rozdělání ohníčku v lese. Myslet dokázal jen na Patrika, a všechnu víru, kterou v sobě měl, upínal k prastaré pověře o Spravedlnosti, která prý toto místo navštěvuje častěji než kterékoli jiné.
Přehoupl se přes nízké zábradlí ochozu. Teď už ho bylo vidět odevšad. Hvízdání a povyk publika téměř nevnímal, maximálně se soustředil na svého nepřítele. Snad Charles neví, v jaké je situaci, jinak ho zabije prvním kouzlem. Od chvíle, kdy doskočil na chladné kameny, byl zápas považován za zahájený.
Několik okamžiků stáli nehybně proti sobě, ve střehu, připraveni vyrazit do útoku anebo se krýt. De Gaia ztratil trpělivost první. Zaútočil trochu nejistě, jako by zkoušel protivníkovu sílu nebo jako by se bál příliš tvrdé odvety. Svist mohutného řetězového blesku pročísl vzduch a odrazil se těsně vedle Joshuova pravého ucha. Ten bleskurychle uskočil za zídku a uhasil doutnající plášť. V duchu zajásal. Kouzlo, které právě de Gaia použil, mělo tolik vedlejší energie, že stačí ji posbírat a obrátit správným směrem. Teplo, vyvolané bleskem, zhmotnil opatrně do maličké kuličky a rychlostí, kterou vyvolalo toto smrštění, ji vyslal zpět k původci.
Charles narazil zády na zeď za sebou a s rukou na hrudi sípavě oddechoval. „Pistole je proti pravidlům, idiote!“ Zrakem rychle hledal rozhodčího a lékaře. Až v příští vteřině mu došlo, že to NEBYLA střelná zbraň a že tedy neumírá. Narovnal se a s pocitem „Tak tohle ti teda nedaruju, chlapečku!!“ obsypal celý ochoz protější věže salvou ohnivých koulí.
Před tímhle se Joshua už schovat nemohl. Poslední zbytek své magické energie vyplýtval na chabý, nedokonalý ledový štít. Bolest, způsobená popálením, jej srazila na kolena. Jen stěží dokázal vstát z rozžhavených pukajících kamenů podlahy.
De Gaiovým obličejem proběhl náznak zmateného údivu. „Co blbne, to mu selhal štít?“ Ani on nevěřil, že by Joshua nedokázal vykrýt základní kouzlo. Když jeho soupeř zůstal stát bez obrany, pomalu mu to docházelo. „On nemá energii!! Nemůže nic – jen se vzdát na milost a nemilost anebo zemřít!“ zíral na něj s němým údivem. Věděl, že by se slušelo /a vzhledem k tomu, že Joshua přece jen léta pečoval o jeho syna by to bylo i vhodné/ nabídnout mu teď nějakou ne moc potupnou kapitulaci. Ale Charles de Gaia neměl pražádnou chuť to udělat. Naopak pociťoval krvežíznivou touhu stahovat z něj kůži kousek po kousku a dál postupovat podle cáru papíru, který visel na branách Marierových příjezdových cest.
Joshua, opírajíc se popálenýma rukama o zbytky zábradlí, se pomalu potácel k okraji ochozu. Chviličku to vypadalo, jako by pořád ještě nemohl uvěřit, že skutečně bojuje s Charlesem de Gaiou na život a na smrt a že tento boj právě prohrává. „Možná by efektní skok dolů byl to nejlepší řešení,“ pomyslel si, když nabídka kapitulace nepřicházela. Vždycky tak nějak počítal s tím, že zemře v boji, a milost z rukou Charlese de Gaiy vlastně ani neočekával. Teď to tedy přišlo. Trochu brzy a trochu nečekaně.
Podíval se dolů. Poprvé od začátku souboje do jeho uší uhodil téměř ohlušující rámus a jekot, který vycházel z publika. Mechanicky přeběhl pohledem řady diváků. Najednou se jeho oči doširoka rozšířily a Joshua zalapal po dechu. Patrik!!! Jeho syn, tedy přesněji chlapec, kterého si zvykl považovat za vlastního bez ohledu na to, kdo jej počal a kdo mu dal život, seděl dole mezi stráží, která dohlížela na řádný průběh souboje. Ani Mariera, ani de Gaiu nenapadlo zakázat úřadům, aby dítě na souboj přivedly. Joshua zděšeně couvl o dva kroky zpět. Nedopustí, aby Patrik viděl dole pod věží jeho smrt. Ochoz je přece jen poněkud krytý nízkou zídkou.

* * *

„On……umře…“ zašeptal v té chvíli Patrik. I on věřil, že Spravedlnost tady někde je, a že přijde, aby zasáhla v pravou chvíli a pro něj. Rozhlížel se horečně hledištěm, ale ta krásná žena, zobrazovaná na soudních tribunách s miskami vah, tu nikde nebyla. Jen bělovlasá stařena, sedící před ním, se jaksi neobratně a tápavě ohlédla.
„Co říkáš, chlapče? Kdo umírá? Vždyť je takové ticho…“ A obrátila se nechápavě zpět. Mladík, sedící vedle ní, se naklonil k jejímu uchu a začal horlivě cosi vysvětlovat. Za krátký okamžik se žena, teď už s daleko větším zájmem, otočila znovu k Patrikovi.
„Co se to děje? Proč nebojuje?“ Tápavými pohyby našla malou ručku a zatěkala očima, jejichž zornice byly potaženy našedlou mázdrou nevidomých.
„Nemá…..nemá energii…“ vysvětloval trhaně Patrik mezi vzlyky a marně se snažil vytrhnout se pažím stráží, které ho držely, a rozběhnout se někam mezi obě věže. Slepá stařena se prudce obrátila celým tělem do jejich řady.
„Ty jsi mladý Marier?!?“ vykřikla udiveně. Hlavou jí projela vzpomínka na jednání Rady před několika dny. „Tedy to byl… TENHLE Marier!“ docházelo jí pozvolna. Ještě si vzpomínala na jeho podivně rozechvělý hlas, když se hájil. Tehdy jí nešlo do hlavy, čeho se tak bojí. Rozsudek, který byl za podobné přečiny obvyklý, však v jeho případě nabýval zbytečné, nespravedlivé krutosti.

Překotně, neboť každou vteřinou mohlo být pozdě, nahmatala kabelu u svých nohou, zvedla ji na klín a začala se přehrabovat v jejích útrobách.
„Talisman!“ Křikla a onen mladík, patrně její průvodce, sáhl také do tašky a vstrčil jí do ruky oválný, rytými runami hustě popsaný kámen. Talisman, který mohli vlastnit a k výkonu svých práv používat jen vykonavači Rady. Prsty stařeny se navyklým pohybem rozběhly po runách a rty překotně drmolily odklínací formuli.

* * *

Joshua Marier v té chvíli napolo ležel opřený o zeď a urputně si přál nebýt. Vtom cítil, jak do jeho těla pomalu vniká příjemné, vlahé teplo, které mírní bolest. „Že by smrt byla zrovna ke mně tak milosrdná?“ podivil se. Maně si připomněl, že v kostele nebyl už od školy a kdyby měl teď odříkat modlitbu, asi by si nevzpomněl na víc než dvě sloky. A nebo – bál se uvěřit – samoléčení? Ale to by znamenalo……
S úžasem pohlédl do svých dlaní. Jeho magická energie se začínala vracet. Nepátral raději jak a proč. Vrávoravě se odpoutal od stěny a vztáhl ruce proti nebi tak, aby kouzlo, které mělo jeho soupeře omráčit, nemohlo minout cíl.
„Nemusíš se bát, Patriku…“ zašeptal společně se starou slepou ženou v přední řadě.

* * *

Charlese náhlý obrat nestihl ani překvapit. Prudká rána do hlavy s ním švihla o věžní zeď a pak už jen cítil chlad kamenů podlahy promísený pachem hlíny. Vědomí neopustilo zcela jeho tělesnou schránku, ale ruce i nohy měl bezvládné. Bůhví proč ho právě v této chvíli přepadla myšlenka, že jeho syn s ním žít prostě nechce. Věděl to, vždyť u soudu se dítěte několikrát ptali. Bůhví proč ho to rozzuřilo k nepříčetnosti. Patrik, jeho jediný syn, ho zradil. Zklamal se v něm, a pociťoval obrovskou touhu dokázat sobě i světu, že to tak není. Že to půjde nějak změnit, převychovat, nebo aspoň skrýt. K tomu ale potřebuje mít ho ještě dnes ve své moci.
Pomalu vnímal, jak se mu do prstů vrací cit. Stále se však nemohl pohnout. Nevadí. Právo dalšího úderu má on. Joshua, chce-li pokračovat v boji, musí přijít sem za ním.
Marier čekal, ale klid byl už příliš dlouhý. Úkosem sledoval Patrikovu tvář dole. „Možná ti budu muset zabít tátu, hochu…“ pousmál se nevesele. Nedovedl si náhle představit, že se přemístí na protější věž a Charlese prostě zbaví života. Nedokázal by to kvůli Patrikovi. Je to přece jen jeho otec, i když se v té funkci zrovna moc neosvědčil.
Joshua Marier, zaklínač oceněný tolika řády za statečnost, že si jejich počet ani nepamatoval, se začal pomalu bát. Jinak, než před chvílí, kdy málem vzdal svůj život. Poprvé v životě měl strach z toho, že bude muset zabít……Člověka. Znal Charlese dokonale, jeho plány, cíle, dovedl by uhodnout skoro každou jeho myšlenku. Proti němu nestál jen nepřítel. Ten nehybný chuchvalec šatů, masa a kostí na protější věži představoval část jeho mládí, jeho vzpomínky, jeho vztek a nenávist, a navíc, a to bylo nejhorší, byl to muž, který dal život Patrikovi.
Přemístit se na protější věž dokázal jen s velkým úsilím. Raději zatím nechtěl vědět, jak hluboké jsou jeho popáleniny a kde všude je zraněn. Popošel pár kroků k de Gaiovi a měl co dělat, aby přitom nesykal bolestí. Opatrně se nad ním sklonil.

„Předvádíš tady soucit, nebo už je to senilita?“ procedil Charles skrze sevřené rty. V očích se mu výsměšně zablýsklo. Mlhově zbarvený paprsek fantomového kouzla prolétl kolem Joshuovy hlavy a za jeho zády se tichounce zhmotnil do podoby Charlesova dvojníka. De Gaia si vždycky potrpěl na slávu a čest. Tak ať zůstanou diváci přesvědčení, že Joshuu zabil on sám.
Fantom Charlese de Gaiy zdvihl ruku k poslední ráně. Mocný výboj třeskl vzduchem. Zaburácení, podobné hromu, rozrazilo tíživé dusno a diváci se sborem rozječeli. Tlačili se na ohrazení a stoupali na lavice aby viděli, co se stalo.
Joshua, věrný svým zaklínačským instinktům, bleskurychle zareagoval a uhnul stranou. Taktak se zarazil o vnější okraj zídky ochozu. Na okamžik zahlédl vzrušením rozšířené oči nejbližších diváků. Paprsek o něj sotva zavadil. Charlesův dvojník s touhle možností asi nepočítal. Jinak by nepoužil pro tento úder „bezpečné“ smrtící kouzlo. Teď na něj vteřinu či dvě nechápavě zíral. Pak se jeho zrak stočil tam, kam dopadlo smrtící kouzlo. Jeho proud zasáhl plnou silou Charlese de Gaiu. Do jeho rozražené, zčernalé hrudi byly bleskem kouzla vpáleny zbytky magického amuletu, který nosíval zavěšený na hrdle. Oči v jeho tváři získaly poněkud skelný nádech a ústa ani po smrti neztratila svůj napůl povýšený a napůl vzteklý výraz. To bylo poslední, co jeho fantóm stačil zaznamenat, než se rozplynul.

Joshua přemohl vzmáhající se bolest a sešel po schodišti dolů. Mohutný aplaus rozvášněného davu vůbec nevnímal. Hledal Patrika. Hodlal svědomitě pokračovat v jeho výchově a měl pocit, že pohled na mrtvé tělo vlastního otce není podívaná vhodná pro nezletilé.

* * *
*