Curriculum vitae

Magicea

Kapitola osmá: Kletba nepravých otců

Bezmračné krajiny

tu osud načíná

partii prohranou

S rukama za hlavou

na stole nohy má

a píše dějiny

Démoni vstávají

a klepou na dveře

klíčníka čekají

Jen děti bez otců

Bez kázně bez viny

mohou jim otevřít

S uspaným svědomím

Přijati pánem zla

za dcery za syny

Část proroctví, které se objevilo na spodní části portrétu Erasma III. krátce po druhém pokusu o přepadení Obrazárny. Záznam o přepadení a událostech noci poté však byl ze spisů odstraněn a paměť účastníků zasažena kouzlem, takže v této chvíli je jen jedna a půl osoby, které by se snad na tyto události mohly rozpomenout…..

Ve vaně, v olejové lázni leží žena. Na hladině pokryté lístky čajových růží se pohupuje mušle, která nese kupičku hořícího popela. Tenké proužky omamného dýmu se ovíjejí kolem nehybného těla a pak stoupají plazivě vzhůru….

Morgiana má zavřené oči. To, co se stalo před chvílí v jejím mozku, ještě přecitlivělém po paměťové erasi, jí příliš otřáslo, takže teď není schopna rozumně reagovat. K její škodě, protože čas se pomalu plní a vonný sloupek se rozpaluje čím dál větším plamenem.

Vzpomínka, která se jí před několika okamžiky vynořila v mysli, vypadala zpočátku bezvýznamně. Jen takový hloupý nápad. Podivná myšlenka, že kdysi dávno, v jejích osmi letech, na ni někdo použil Sybilino paměťové kouzlo. Ne někdo – sám Erasmus IV. Wittingen.

Paměťová kouzla se prostě občas používají… Není na tom koneckonců nic divného. A Sybilino? Uloží vám hluboko do paměti něco, co by vás jinak trápilo, museli byste na to často myslet a stále se k tomu vracet. Se Sybiliným kouzlem si na tu věc vůbec nevzpomenete. Tedy určitý čas. Potom, ve správném okamžiku, se vám ta informace přesně vybaví. Pokud ovšem mezitím neprožijete paměťový šok.

V dávných dobách se tohle kouzlo používalo pro krevní mstu. Dítě, které mělo za úkol se pomstít, mělo vzpomínku na to, jak jeho rodině ublížili, ukrytou v neuronové tkáni, netrápilo se tím, nežilo v nenávisti, prostě jen v době, kdy sáhlo toho správného věku, se mu vzpomínka na to všechno vybavila, i se všemi pocity, s nenávistí, touhou zabít. Nebylo to zrovna moc bezpečné….

Nazítří ráno Holsteina nechal jekot z dívčí koupelny kupodivu lhostejným. Stál u okna a úporně se snažil směrovat svoje vnímání mentálních vln tak, aby zjistil, co se děje v hlavě jisté profesorky. „Že bych to s tím mazáním paměťových stop včera přehnal?“ bylo jeho hlavní starostí. Představa, že by zcela jednoduše přešel náměstím, zvedl a poté upustil klepadlo na dveřích Domu přírodní magie a prostě se Morgiany zeptal, mu ale připadala nemožnější, než návštěva vamhala v univerzitní knihovně. Dalekohled taky zavrhl, přece jen, ztrapnil už se letos víc než dostatečně. Svým šestým smyslem ale ctil, že něco není v pořádku. Vibrace, rozechvívající vanu slečny Jarwinské byly tak silné, že zaléhaly i v citlivých uších netopýrů z věže nad ním. „To opravdu není v pořádku,“ uvědomoval si ostře. Z okna viděl, jak adepti, které měla dnes Morgiana učit, plundrují její bohatou zahradu. Na tom by sice nebylo nic divného, stávalo se běžně, že Jarwinská zaspala nebo se jí prostě jen nechtělo, ale v kombinaci s tím, že její trollové zmateně pobíhali kolem domu a tloukli hlavami o zeď, to vypadalo docela závažně.

Co s tím? Nedalo se udělat nic jiného, než vstoupit do matričních sklepů, vyhledat příslušný svazek, pořádně se nadechnout a ponořit se do knihy Morgianiny dávné minulosti:

Porodní bába, která byla při jejím narození, chytla z toho sdělení málem zelenivku.

„Cože?!? Jak to… Kolik?“ zakuckala se rozčilením. Zatím si ještě myslela, že se jen tak přeslechla.

„No… bylo jich osm,“ stála rodička stála na svém, tiše, ale sebejistě. Nedomnívala se, že by se měla stydět. Babka si zjevně myslela něco úplně jiného. „To jsou dneska ženské!!!“ Kdyby si něco takového některá dovolila za jejího mládí, předhodili by ji nejspíš skalním vlkodlakům.

Večer s tou novinou přišla k mudrci, který vedl matriku. Ostatně byla její povinnost hlásit takové věci.

„Osm? To že řekla? Nemá omladní horečku?“ Starý muž nevěřil svým uším. To mu ale nebránilo, aby s tím hned za tepla neběžel k starostovi vesnice.

Starosta – vyšší mág Haleush – se díval chvíli nechápavě. Snad byl vyrušen v době oběda, a proto vstřebával informace poněkud pomaleji.

„Říkáte osm? Osm otců? Osm….cože…!?!“ najednou sevřel ruce v pěst a jeho rty opustilo nedefinovatelné zaklení. Obrazy v místnosti se povážlivě zatřásly. Brzy ale poznaly, že tentokrát vztek jejich majitele nepatří jim. Vymrštil se z křesla a začal rázovat po místnosti.

„A nedělala si z vás legraci?! Víte jist,ě že jste nenaletěl na nějaký žert té dámy?“

Matrikář zavrtěl hlavou a povzdechl:

„To bude matrika vypadat jako pozvánka na večírek! Teda já věděl, že Jarwinská je trochu, řekněme, vstřícnější povahy, ale tohle…..!“

Haleush jeho poznámku nekomentoval. Jen jeho mírně odstávající uši poněkud zrudly a zprůsvitněly.

„Ukažte mi ten seznam!“ Sklonili se nad útržkem pergamenu. Matrikář si až teď pozorně přečetl jména. U třetího řádku vypoulil své vodové oči a nevěřícně se obrátil k muži vedle sebe. Celý starostův obličej v té chvíli nabíral barvu rajského jablka.

„Nu co, do soukromých věcí měšťanů vám snad nic není!“ obořil se na kronikáře proti svému zvyku trochu nezdvořile. Ten polkl a decentně přikryl listinu rukou:

„A jak to bude při křtinách? Přece tam nebudeme číst všechny?“

Nedalo se nic jiného dělat. Do rodného listu děvčátka bylo zapsáno všech osm jmen. Pěkně popořadě. Ale na příjmení Haleush trval. Dítě ať nosí jméno po matce, když je to taková matka, řekl káravě a měl co dělat, aby mu oči neklouzaly po přikrývce, pod níž se rýsoval obrys Magdina těla.

A co křestní jméno? Věštkyně vložila děvčátku do ruky kostku. Drželi je nad mapou, hustě popsanou všemi přízvisky z kalendáře. Zabroukala a povolila sevřenou pěstičku. Kostka s vyrytým znamením osudu dopadla. Přesně doprostřed slova Morgiana. Jak se vychovává dítě, které má osm otců?

Nejprve s nimi žil ten nejbohatší. Tedy – ten, který měl jednou nejbohatším být. Paul byl skoro ještě chlapec, synáček bohatých rodičů. Střídavě přespával u nich a v rodinném sídle, jak se mu zachtělo. Podle toho, kde měl zrovna chutnější večeři nebo líp ustlané lože. Maličkou Morgianu chovával a dával se s ní malovat na podobizny, hrával si s ní, dokud byla roztomilá a čistě oblečena. Jakmile její krajkové oblečky ztratily bělostnou barvu nebo začala plakat, vracel ji okamžitě matce.

Jeho rodiče od počátku „celou tou věcí“ nebyli nadšeni. Nenamítali sice nic proti tomu, aby jejich syn nosil do domku na kraji lesa nemalé sumy peněz, ale svou vnučku ani její matku do svého domu nikdy nepozvali. A jejich syn se podřídil tomuto nevyslovenému zákazu.

Bavilo ho být otcem Morgiany a občasným milencem její matky téměř dva roky. Pak se stalo, že bílá snowellská saň, kterou jejich rod choval už celé století, vrhla mládě.

Byl to první potomek tohoto vzácného druhu, narozený na celém území Planiny. Paul jím byl nadšen. Okamžitě začal organizovat jeho výživu, přestavovat stáj, přivezl si z města mnoho knih, aby mohl dráče co nejlépe naučit povelům. Jeho dům býval obležen chovateli i zvědavci do nočních hodin. To, že malá Morgianka právě pronesla svou první větu, nestačil ani zaregistrovat. Na návštěvy domku u lesa měl čím dál míň času a v galeriích se teď častěji objevovaly jeho portréty s tříhlavým mládětem než s roztomilou holčičkou.

Magda tuto situaci vyřešila pro ni obvyklým způsobem: začala si víc všímat muže, který byl v pořadníku otců na druhém místě. Ignat pocházel z rodu lesních elfů, a jeho původ byl na něm hodně znát. Byl to drobný, útlý mužík s narezlou bradkou, vždycky veselý a ochotný se s každým rozdělit o všechno, co měl. Merlinovi žel, neměl toho mnoho. Kdyby Paulovi poslové přestali přinášet váčky naplněné penězi, kdo ví, z čeho by Morgiana a její matka žily. Ignat si s ničím takovým starosti nedělal. Jemu stačila trocha lesních plodů a hub, to, že jeho milovaná žena potřebuje nejen jídlo, ale i drahé zkrášlovací lektvary, vyšívané hábity a irgolytem zdobené talismany, prostě neviděl. Morgiana měla v paměti, že ji tento muž brával s sebou do lesů. Nikdy jí nic nepřikazoval, ani nevytýkal – nechal jí naprostou volnost. Neukázal jí, které ovoce smí trhat a po kterém bude mít divoké sny, nebránil jí, když chytala vážky na vratkých kamenech kolem bažin a smál se spolu s ní tomu, jak hejkalové před půlnocí honí své děti, aby šly spát.

Zatímco ti dva přicházeli rozesmátí, Morgianina matka rozhodně spokojena nebyla. Stále víc jí chyběla materiální jistota – nebo spíš stále víc toužila po troše bohatství. Sice nestrádali, ale o přepychu v jejich malém domku nemohla být ani řeč a intervaly mezi Paulovými finančními příspěvky se povážlivě prodlužovaly. Magdalena začala být na Ignata zlá, utrhovala se na něj, a žádala jej, aby se, když už nevydělává, ujal aspoň domácích prací. Snad neznala zvyky lesních elfů. Požadovat po muži práci je totiž pro ně nejhorší možná urážka. Ignat se stáhl do sebe a urazil se. Později se pokusil Magdiny výčitky ztlumit pozváním na klidnou procházku pod hvězdami nebo koupením lístků na tance svatojánských mušek. Nezabralo to.

Jeho poslední chybou bylo, když jednou svěřil dítě na hlídání divoženkám. Morgiana si matně vzpomínala, jak se s nimi honila po lese. Potom, při hře na schovávanou, se ukryla do vykotlaného dubu. Divoženky ji nemohly najít a po chvíli je hra omrzela. Tak prostě odběhly jinam.

Houfec mužů z vesnice, vedený starostou, ji pak hledal patnáct dní. Už skoro nikdo nevěřil, že je živá. Byla – a vypadala, jako by jí nic nechybělo. Spokojeně povykovala na vzdálené lesní mýtině a živila se medem lesních včel, malinami, houbami a vodou ze studánky. Tehdy se poprvé projevil její výjimečný talent pro kouzla spojená s přírodou a ovládáním živlů.

Starosta Haleush byl třetím otcem na Magdině seznamu. Trochu se za to styděl. Zvlášť za to, že se nějakou dobu domníval, že je jediným mužem, kterému se podařilo proniknout k Magdinu srdci. A potom – vzhledem k jeho funkci byl trapas s jeho účastí na Morgianině zplození poměrně těžko utajitelný. Po čtyři roky se vyhýbal domku, Magdaleně i jejímu dítěti. Cítil se ponížený a uražený. Až do dne, kdy se dítě ztratilo. Potom už s její matkou promluvit musel.

Celé dva týdny prožili spolu v lesích a ve strachu o Morgianu. Kupodivu je to sblížilo. Zejména Haleush přehodnotil během těch dní většinu svých dosavadních názorů. Najednou začal na Magdu nahlížet úplně jinak než v uplynulých čtyřech letech. Přestala pro něj být ta slizká odporná ropucha, která ho té noci obelstila, zbavila úsudku a zcela jistě přiotrávila nějakým omamným lektvarem. Přestal tvrdit sám sobě, že se při Morgianině početí ocitl nějakým záludným omylem proti své vůli, nebo že u toho vlastně vůbec nebyl. Najednou viděl Magdalenu jako osamělou, bezbrannou ženu, která hrdinsky nese svůj těžký úděl chudé matky-samoživitelky. Poprvé připustil, že by vlastně mohl být otcem dítěte, které teď dozajista trpí hladem a vyčerpáním někde v lesích.

Když svolával všechny své muže, aby je vyslal vstříc plískanicím, divoké zvěři a zrádným převisům nad propastmi, přemýšlel, jak malá Morgianka asi vypadá. Nevěděl, protože kdykoli v dálce zahlédl výstřední plášť její matky, odbočil do vedlejších uliček, aby je nepotkal. Poté, co se muži první den vrátili s nepořízenou, vyrazil s nimi. Pátrání, když ho řídil přímo v lesích, bylo efektivnější. V té chvíli si ještě rozhodně nepřipouštěl, že ho tam vede i poněkud osobní zájem – o to dítě i o jeho matku.

Magdalena vypadala snad ještě lépe, než si ji pamatoval. Vyděšené oči dodávaly její tváři plachý ráz a neupravené vlasy, volně splývající po zádech, jí slušely snad ještě víc než vysoko vyčesaný drdol zdobený černou růží. Jen tím snad lze vysvětlit, že v muži tak seriózním a znalém povinností převládly pocity, které do té chvíle skoro odsuzoval. Snad ze strachu, že dítě, které je možná jeho, právě umírá kousek od něj a on je nedokáže včas najít, slíbil všemocným vládcům přírodních sil, že se o bezbrannou, ubohou dívenku /a samozřejmě i její matku/ postará.

Bezbranná dívka jeho samaritánské nadšení brzy zchladila. Předně tím, že nevypadala vůbec tak uboze, vyhladověle a vyčerpaně, jak ji vídal ve svých bezesných nocích. Když ji našel, seděla na hřbetě malé laňky a patami poháněla zvíře ke stále rychlejšímu klusu po malé mýtině. Zřejmě ji velmi bavilo, jak laňka kličkuje mezi ostrým trním a snaží se nepolámat si nohy na kluzkých balvanech. Dívce samé se ostny ostružiní jako by vyhýbaly. Na jejím těle, jak se později ukázalo, nebylo jediné škrábnutí.

Starosta s trochou námahy laňku zastavil a dítě chytil do náruče. „Má moje oči,“ pomyslel si zděšeně.

„Neboj se, malá, už bude dobře… Vezmu tě k mamince,“ chlácholil ji, zatímco Morgiana do něj bosýma nohama začala urputně kopat:

„Tebe neci, blbečtu, já ci za bludičtama a taty ci medvídta,“ konstatovala a přitom ho stihla praštit malou pěstí do nosu a poprskat mu náprsenku kabátce. Její matka to s výchovou zjevně nepřeháněla. Haleush si uvědomil, že dítě bude zřejmě potřebovat poněkud větší péči, než očekával. Zmateně ji pustil na zem. Okamžitě utekla a vlezla si do malé jeskyně, odkud ji starosta dokázal vytáhnout až slibem, že jí hned po příchodu domů pořídí živého skalního trolla na hraní.

* * *

„Morgianko, miláčku….. slez pěkně z té střechy, kaše už je na stole!“ Hlaholil o měsíc později ve velkém domě na náměstí. A nebyl v té chvíli o nic méně unavený, než tehdy na mýtině. Nikdy dřív nepomyslel na to, jak je výchova jednoho roztomilého dítěte namáhavá. Přestěhoval Morgianu a její matku do svého sídla hned, jak ji našel a v té chvíli ho rozhodně nenapadlo, že toho bude jednou litovat.

„Gianko, no tak…. buď hodná holčička a pojď dolů!“ Nad okapem se vysunula malá hlavička:

„Dojů? A bude djáčet?“ O Johana Haleushe se začínal pokoušet pocit, obecně známý jako vztek.

„Ne, dráček nebude. Dostalas dva živé ghůly a minulý týden ohnivé hříbátko. Ani jsi neřekla děkuji…,“ dodal, i když už začínal chápat, že ten povzdech na konci byl celkem zbytečný. Malá Morgiana neděkovala. Brala jakékoli dárky s ohromující samozřejmostí a vzápětí vyžadovala další. „Nebude to s ní zas tak lehké,“ povzdechl si Haleush podruhé.

„Nebude djáčet, Mojgi dojů nepojeze,“ rozhodla se malá a ubytovala se v orlím hnízdě za komínem. Haleush trpíval závratí kdekoli výš než v prvním patře. A jít si na Morgianu stěžovat její matce a žádat, aby zasáhla, to zkusil jen jednou. Výbuch smíchu a historky roznášené mezi přáteli, jak si nedokáže poradit s pětiletým děckem, už podruhé poslouchat nechtěl. Raděj to zkusí ještě jednou po dobrém.

„Miláčku, tak víš co? Já ti tedy toho dráčka koupím, ale až pěkně slezeš a spapáš oběd,“ řekl tím nejpříjemnějším hlasem, jaký v té chvíli ze sebe dokázal vyloudit.

„Ne ne, napšed djáčet, potom Mojgi dojů,“ prohlásila malá s neochvějnou logikou. Haleushovi nezbylo, než draka skutečně koupit.

O tři měsíce později už vlastnila slušný domácí zvěřinec. Bylo jí to celkem jedno – zvířátka ji omrzela pár hodin poté, co na nich vykonala první projížďku nebo první pokus o lékařskou pitvu. Starostovi tak poněkud přibylo práce. A hlavně výdajů. Merlinužel, brzy se ukázalo, že jeho plat je trapně malý na vydržování pěti koňských a dvou dračích stání, klecí pro medvědy, vlkodlaka a několik voliér pro černé kohouty, létající rarachy a bazénku s medůzami, nymfami a jednou sirénou. A to ještě musel připočíst Magdaleniny nákladné večírky, několik podivných hostů, u nich permanentně ubytovaných, její toalety, šperky a přísady do krášlicích lektvarů, které byly kdo ví proč s každým přibývajícím rokem dražší a dražší.

Haleush najednou nevěděl, co dál. Ve vlastním domě se cítil čím dál víc jako host. Stále častěji nacházel v pokojích nové kusy nábytku, které neplatil, na Magdalenině hrudi drahokamy, které nekupoval, v jeho pokojích přespávali hosté, o kterých netušil, odkud je zná a proč přijeli. A když se opatrně dotazoval na finanční stránku věci, byl odbyt pohrdavými slovy, ať bere a nestará se.

Takhle si výchovu svého dítěte nepředstavoval. Takhle si nepředstavoval ani svůj život, řekl si jednoho odpoledne, kdy už kolik dní za sebou vysedával v zájezdním hostinci, aby nemusel domů. Jenže vyhodit ženu s dítětem jen tak na ulici – to přece taky nešlo. „Mají přece ten domek,“ pomyslel si. Ale hned si připomněl, s jakou radostí Magdalena ten domek opouštěla. Nenáviděla samotu.

Toho pochmurného dne se Haleush rozhodl. Navštívil muže, který vedl matriku, aby zjistil, který muž je na tom skandálním seznamu na místě čtyři. Rozhodl se vydat se za ním a naznačit mu, že teď by se mohl pro změnu alespoň na čas starat on.

* * *

Čtvrtý a pátý milenec Magdaleny Jarwinské byla dvojčata. Gell-ogh a Gell-agh se živili jako figuríny a jejich původ sahal kamsi do skřetí vesnice.

Skřeti měli vždycky mnoho důvodů se domnívat, že byli v minulosti neprávem odstrkováni. Nejsou tak nevzdělavatelní, jako například trollové nebo zellobři, a přitom jejich postavení ve společnosti je často nižší. Většina skřetů si myslí, že je to tím, že jejich kůže má barvu dobře naklepaného hlemýždího stejku a tvar jejich obličeje připomíná tironskou brukev. Někteří z nich jsou proto ochotní zaplatit komukoli za cokoli, co by vylepšilo jejich vzhled.

Gell-ogh a Gell-agh byli produkty takovéto snahy svých rodičů. Od malička byli vláčeni po kořenářkách, mastičkářích, léčitelích a podivných existencích, prodávajících podezřelé dryáky. Díky tomu se podařilo vytvořit z nich něco mezi oslňujícími manekýny a pověstnými zrůdami z Ďábelského údolí. Nicméně jako manekýni byli velmi úspěšní.

Jiná věc už byla, že příliš velké množství měnících lektvarů, tvarujících kouzel, vyhlazovacích mastí a samorovnacích dlah se značně podepsalo na jejich inteligenci. Ostatně skrz škvíry v pleťové masce se studuje poměrně těžko.

Když je teď starosta Haleush navštívil, aby jim připomněl, že nedaleko žije pětileté dítě, na kterém mají tak trochu svůj podíl, byli docela svolní s tím, že se o Morgianu a její matku postarají. Vždycky vláčeni po přehlídkových molech a ateliérech, nikdy nepoznali klasický rodinný život. Teď je zlákala představa, že společně vybudují své exmilence a její dceři závětří rodinného krbu.

Najali velký byt v domě na předměstí a dvojice Jarwinských se znovu stěhovala. Morgiana přijala nové dva tatínky celkem ochotně, asi proto, že měla ráda změny a Haleush jí připadal se svým věčným napomínáním a marným peskováním poněkud nudný.

Gell-ogh a Gell-agh byli zpočátku roztomilou dívenkou nadšeni. Protože Morgiana byla velmi pěkné dítě, připadalo jim přirozené brát ji s sebou na cesty a připravovat ji pro stejné zaměstnání, jako měli oni. Stále veselá, živá a prostořeká Gianné, jak jí začali říkat, měla u publika úspěch. Alespoň zpočátku. Dámy z Vílí Agentury si brzy všimly, že čisté a neroztrhané šaty vydrží Morgianě sotva pár minut a když po ní náhodou chtějí něco jiného, než co si právě umínila dělat ona, skončí přehlídka trapnými omluvami nebo skandálem.

Jednou, po velmi nepěkné scéně, byli Gell-ogh a Gell-agh propuštěni. Víly odmítaly dál tolerovat dívčino vyvádění. Cestou zpět je nenapadlo nic lepšího, než vylít si vztek, nastřádaný za poslední měsíce, na Morgianě. Křičeli na ni i na sebe vzájemně a jejich nadávky se rozléhaly noční oblohou. Malá taky nezůstala zticha. Vysvětlila těm červožroutům, skřetmutantům a bahenním vypatlancům, že vydělává vlastní peníze a tudíž si prostě bude dělat, co uzná za vhodné. Gell-agh vypěnil. Nesnášel narážky na své močálovité rodiště, ani na svou inteligenci. Vymrštil se ze sedadla a dívku, sedící proti němu, zdvihl za lem zapnutého pláštíku do vzduchu. Kočár se zakymácel.

„Teď mně poslouchej, ty malá mrcho. Pokud ti to ještě nedošlo, tak tvoje matka je prachsprostá děvka a ty nemáš daleko k tomu, abys co nejdřív dopadla úplně stejně!! Jestli ted kvůli tobě zůstaneme bez práce, můžete se sebrat a jít do bažin sbírat červy! Nejspíš sis ještě nevšimla, že ty peníze před tím, než je utratíte, musí někdo vydělat!!! Tohle, co ti teď říkám, je moje poslední varování před tím, než vás obě jednoduše vyhodím na ulici,“ rozeřval se skřet a mrštil s ní zpět na sedadlo. Morgianu jeho přednáška nedojala.

„A tohle,“ řekla a promnula přitom talisman, který měla na krku, „je Agarax“. Nad kočárem zašustil pár křídel. Vůz se zakymácel podruhé.

„Co to…?“ stačil zablekotat Gell-agh a divoce se rozehnal rukama. Do jeho obličeje zamířily drápy přilétajícího draka. Druhý skřet trhnul opratěmi v marné snaze nebezpečí uletět. Drak zaútočil znovu, tentokrát zaryl nehty do Gell-aghových zad. Marně se snažil chránit si hlavu. Z draze zaplaceného obličeje mu prýštila krev. Snad přes ni dostatečně neviděl, snad umdléval pod návalem bolesti. Najednou se zakymácel a přepadl přes dvířka kočáru.

Gell-ogh chvíli střídavě zíral na Morgianu v sedadle naproti a dolů na zem, kde v dálce mizelo ležící tělo jeho bratra. Nezmohl se ani na slovo. Přijeli domů a Gell-ogh, stále ještě v šoku, sdělil Magdaleně klidným, tichým hlasem co se stalo.

„Morgiano?!?“ Snad poprvé v životě na ni matka hleděla s nesouhlasem v očích.

„Hrůza, co? Nechá se propustit a ještě slítne z vozu! Bych ráda věděla, z čeho budete platit stáje a večírky, než seženeme jinou práci!“ odsekla Morgiana a třískla za sebou dveřmi. Až v posledním ze svých pokojů se zastavila. Zaťala drobné ruce v pěst a přitiskla je k tvářím. Rozhlédla se kolem. Nikdo tu není, nic jí nehrozí, tak proč má tedy najednou strach? Dech se jí zrychloval a ruce třásly. Skočila do postele, tak jak byla, v přepychových šatech zdobených pravou mlhovinou. Přetáhla si přes hlavu přikrývku, ale ani to nepomáhalo. Chtělo se jí křičet o pomoc, jenže dobře věděla, že do jejího křídla domu se neodváží nikdo krom určeného služebnictva. A víly nebo skřítci jí teď nemohli být nijak užiteční…… To byla první událost, která zkalila její prosluněné dětství.

Šestý muž, zaznamenaný na Morgianině rodném pergamenu, se objevil až několik měsíců poté. Právě ve chvíli, kdy Magdě a její dceři docházely peníze. Jen proto jej asi pozvaly dál, když najednou stanul na dvoře a pátravým zrakem přehlížel kupky nahnívající slámy před stodolou a rozklížený pluh, se kterým naposled vyjeli na pole kdysi Paulovi pacholci.

„Ve městě se povídá, že na vás přišly zlé časy,“ započal konverzaci a upřel pohled na láhve medoviny na poličce. Okenní výklenek, do kterého se u Jarwinských ukládaly potraviny, nebyl tak prázdný, jak by role šlechetného zachránce vyžadovala. Pravda, chyběla tu například mouka, brambory, i chleba byl jen malý kousek, zato tu přebývala spousta krabic exkluzivní kapraďové marmelády, skleničky s nakládanými škeblemi, nebo vzácné ruslandské brusinky, naložené do cukru napuštěného vonným dýmem. Drahé lahůdky, které běžný měšťan měl tehdy doma sotva o svátcích slunovratu. Alberta to překvapilo. „Copak je Magdalena tak nerozumná, že si nespočítá, kolik tyhle věci stojí? Jak je může kupovat, když podle toho, co slyšel dole ve městě, nemá žádný příjem?“

„Co je to za hnusnýho dědka?“ podivila se Morgiana. Jenom v duchu, protože tolik rozumu přeci jen měla, aby si pamatovala, že mužům, kteří obhospodařují osamělým ženám domácnost a platí jejich povyražení, říkáme lichotivějšími jmény.

Albert Davonin nebyl pohledný ani mladý. Byl však hodný a s Jarwinskými to myslel dobře. Otázkou zůstává, jak to myslely ony s ním.

Magdalena jeho přítomností nebyla nadšena, ale dokázala ji tolerovat, alespoň do doby, než se objeví někdo lepší. Morgiana tak trpělivá nebyla.

„S dědkem nevydržím ani minutu,“ oznámila matce po několika dnech. Magda mrzutě vzhlédla od své skříňky s krášlicími lektvary.

„Ubližuje ti snad? Mohla bys mít trochu soucit a chvíli ho tu snést. Aspoň než se objeví někdo bohatší nebo mladší…“

„Jo, ubližuje,“ prohlásila Morgiana rozhodně, „tuhle mně nutil, abych si zašívala punčochu.“

„A to ti vadí?“ podivila se matka, „Prostě to nařiď služebnictvu,“ poradila jí.

„To jsem udělala,“ oponovala malá zamračeně, „jenže on jim to zakázal.“

„No a?“

„No a oni poslechli jeho,“ přiznávala Morgiana neochotně. Magda si vzdychla. Takhle to obočí nebude mít nikdy správný tvar.

„Ale tak si ho nevšímej, ono ho to přejde…“ pousmála se na dceru a odkráčela do parní lázně. Morgiana zůstala zticha. „Nevšímej… nevšímej… no jo, ale jak si mám nevšímat té zamčené Agaraxovy stáje, když chci letět k jezeru?“

Nakonec to vyřešila prostě: obvinila Davonina z omezování osobní svobody.

„To jako…. nechceš mi naznačit, že ho mám nechat zavřít?“ zakoktal starosta Haleush šokovaně, když za ním přišla, doprovázena dvěma biřici, kteří ji zbožňovali už od dávné honičky v lese.

„No – a co jiného?“ Otázala se šestiletá Morgiana samozřejmě. „Na popravu to zřejmě nestačí.“

„Zabásnem ho…..“ přidali se biřicové.

„Dlužíš mi alimenty,“ zavydírala maličká. Haleush odevzdaně složil hlavu do dlaní:

„Tak dobře,“ svolil, „ale jídlo mu noste pravidelně.“

Tak se stalo, že na seznamu už zbývala jenom poslední dvě z osmi jmen.

„Nějak nejde,“ prohlásila Morgiana na adresu dalšího jména v seznamu, když opět nastala nutnost kupovat místo vílích majonéz obyčejné trpasličí patlanice. „Kdo to vlastně je?“ zeptala se přímo. Magdě poněkud znachověla tvář.

„Ani nevím…“ zašeptala nejistě, „když se představoval, zrovna jsem se něčemu smála.“

„No – ale – jméno v seznamu je, ne?“

„Ona totiž….. bába tam tehdy načmárala jen tak nějaký klikyhák, a starosta si to vyložil po svém.“

„Hm… takže…. jestli je seznam kouzelný, tak přijde místo dalšího táty promíchaná krabice orgánů?“

„Nebuď drzá,“ zasmála se Magda, „ono to nějak dopadne. Fakt je, že další zdroj příjmů bysme potřebovaly, Paul už dávno neplatí, Ignat nikdy nic neměl, takže tam ani starostovi biřici neseberou, Haleushovy dárky stačí spotřebovat tvůj zvěřinec, skřeti jsou jeden mrtvý a druhý zakletý a Davonin z vězení moc posílat nemůže, to víš,“ vypočítala starostlivě. „Ale možná by bylo lepší,…“

„Co?“ ptala se Morgiana naléhavě.

„Aby ten sedmý nechodil.“

„Proč?!?“

„Neptej se,“ řekla matka t´pnem, který prozrazoval, že se o tom nemíní dále bavit.

„Proč?“ nedala se malá. Ale matka vydržela tentokrát nepodlehnout její zvědavosti.

A tak Když se malá Morgiana celý týden nedozvěděla víc, rozhodla se najít muže z pergamenu sama. Číst už uměla dost, aby vyluštila, že jméno na sedmém místě mohlo znít Diniven nebo Viggen nebo tak nějak, nicméně hlavně věřila v kouzelnou moc pregamenu. A tak jednou ráno tiše vstala, po špičkách se přikradla k velké dubové skříni, ve které měla její matka cenné listiny, vytáhla ze změti milostné korespondence svůj rodný list a navždy opustila domek u lesa.

* * *

Ta cesta ji měla varovat. Ostré kameny rozdíraly vyšívané lila sandálky, zcela nevhodné do takového terénu, netopýři s očima ztrhanýma hrůzou se jí míhali nad hlavou a liánovité rostliny, které neprodyšně lemovaly stezku, jako by šeptaly “Vrať se, dítě“.

„Tsss. to zrovna. Nevzdám to kvůli zbabělý kytce,“ ohrnula Morgiana nos nad varováním. Byla na cestě už několik týdnů, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Ve svých téměř osmi letech byla v mnoha věcěch úplně samostatná, na druhé straně však zcela ignorovala jakékoliv nebezpečí.

„Dítě? Živé dítě?“ zeptal se lačně ten, k němuž přicházela. V místnosti, která neznala sluneční svit, uprostřed labyrintu temných kobek, do jejichž zdí bylo vetkáno utrpení nevinných. Jeho poslední oběť se svíjela v koutě, odhozená jako ubrousek po skončení oběda.

„Živé dítě……“ řekl Pán Temnoty/Zla a olízl si rty.

„No… živá ještě jsem, ale moc nechybělo…. máte tu strašlivě velký pavouky,“ představila se Morgiana. Zlý se na ni zahleděl s první špetičkou zájmu.

„Líbí se ti to žhavé železo?“ zeptal se a ukázal ke krbu. Potěšeně přikývla. Pak se ohlédla do rohu místnosti, tam, odkud se ozvalo zasténání.

Ležel tam chlapec. Asi tak velký jako ona. Ruku měl viditelně zlomenou, z obou nohou mu trčely ocelové štěpiny a z hrudi několik bodců, vyrobených patrně z irgolytu. Už téměř ani nekrvácel, jen teninký potůček tmavé tekutiny vyvěral zpod ležícího těla a hruď se mu zvedala lehkými nádechy. Morgiana k němu váhavě napřáhla dlaň, jako by se chystala čarovat.

„Opovaž se!“ ušklíbl se Pán. V ten okamžik z dívčiny dlaně vystřelil úzký paprsek. Ležící se zazmítal a vydral z hrdla zoufalý jekot.

„Tak to je jiná….“ poznamenal Temný, „už jsem se lekl, že se ho chystáš léčit.“ Morgianka se pousmála. Přeci jen trochu nejistě:

„Kdo to je?“ zeptala se.

„Můj syn,“ odpověděl Temný, „přesněji ten, který byl dosud mým synem,“ zamračil se a kopl do těla na zemi. Chlapec znovu tiše zasténal. Jeho nebesky modré oči se upřely do zraků Morgianiných, jako by od ní očekával záchranu. Nedočkal se.

* * *

Plameny na obětním oltáři šlehaly až ke stropu a kvalitně tak vyhřívaly osvětlený sál. Pán Zla je lhostejně přikrmil dalšími kusy chlapcovy mrtvoly.

„Chceš se tedy stát mou dcerou?“ zeptal se naposledy. Neodvážila se odmítnout. Nebránila se, když ji připoutával k obsidiánové desce obětního stolu a do úst jí vstrčil hadr, nasáklý krví toho, který přestal být synem. Pak sebral ze země dýku. Když ji přiblížil k její obnažené hrudi, dívka zděšením přestala dýchat. Špička ostří pomalu pronikla kůží a klestila si cestu mezi drobnými žeberními kostmi. Morgianino vědomí přijalo milost odkudsi shora a dokázalo dočasně opustit svou zraněnou schránku.

Když přišla k sobě, ležela na klíně muži s rukama plnýma krve.

„Mister Willhelm Francois,“ představil se, „lež prosím klidně, postarám se o tebe.“ Nic nechápala, nic si nepamatovala. Nevěděla, že tento cizí muž svedl právě vyčerpávající boj o její duši, netušila, jak blízko stála něčemu tisíckrát horšímu, než je smrt. Neměla zatím ani ponětí o kletbě, která spolu s čepelí dýky vnikla do jejího srdce. Prozatím jen dostala vztek.

„Kde je můj otec?“ vyštěkla ostře. Pán Zla tu nebyl. Místností se táhl čpavý dým a podlaha, pokud bylo možno rozeznat, byla poseta kusy zvířecích i lidských těl, zbytky zbroje a krví.

„Tvůj o….. totiž Nejvyšší Zlý…. ah….. jak ti to povědět…. je pryč. Vyrval jsem mu tě ze spárů v posledním okamžiku.“ Mistr se zatvářil trochu nejistě. Byl to postarší, trochu prošedivělý muž s řídkou bradkou a tváří, která prozrazovala, že jeho nepadnoucí úřednický šat je víc maskou, za kterou se skrývá zdatný rváč, než oděvem.

„Pryč? Jak to….. kdy se vrátí?“ pozdvihla nejistě oči Morgiana.

„Nevrátí se. Neboj, není mrtvý. Ale nemůže už k tobě. Měli jsme spolu menší spor…… skončilo to tak, že teď jsi moje dítě. Přijal jsem tě za svou.“

„Cože?!?“ Morgianě se málem podařilo vstát. Muž, který právě zaujal místo, které rezervovala v srdci jen tomu nejlepšímu z nejlepších, vypadal docela povadle a ošuměle. Nosil ucouraný plášť, plešatěl a na ruce se mu neskvěl ani jeden irgolytový prsten.

„Já se vás neprosila!“ zasykla vztekle a rozhlédla se, kudy by mohla pryč. Francois ji zadržel:

„Odkdy si děti vybírají své rodiče?“ zeptal se jízlivě. „Vděčnost ostatně nečekám. Udělal jsem, co bylo mou povinností a ty se s tím budeš muset smířit. Rád bych, aby sis zvykla co nejdřív. Chci se postarat, aby ti nic podstatného nechybělo.“

„Tak na to zapomeň!“ zasykla dívka. „Já se o nic neprosila, vybral si mě za dceru sám Pán Zla, jestli ti to něco říká!!“ Francois se i přes počínající zlobu ušklíbl.

„Buď ujištěna, že jsem si všiml. Přesto trvám na svém. Teď jsem podle veškerého práva jediným tvým adoptivním otcem já a tak to i zůstane,“ odvětil klidně a uhnul prvnímu z dívčiných útočných kouzel.

* * *

Ivory se marně snažil dostat v Morgianině snu dál. „Iluvský obranný blok, zatraceně,“ pomyslel si. Ostatně magii Mistra Francoise dobře znal. „Klíč k tomu, co se děje, musí být někde hned za ní. Ale přes prvky ministerské magiobrany pronikne sotva tak někdo z dvaceti čtyř….“ Na okamžik zauvažoval, že přivolá na pomoc Genriela da Jirnu, avšak neměl o jeho schopnostech tak vysoké mínění, aby to považoval za smysluplné. „Obraz té kletby musí teď být příliš blízko vědomí… mohl bych…“ Náhle se zastyděl.

„To se ví…. nenápadně, tak jak nejnenápadněji to půjde, projdu náměstím a vezmu za kliku vrat Morgianina Domu. Trollové mě – samozřejmě – nechaji vstoupit. Pak vrazím dveří Morgianiny koupelny….“ nechal se unést tou představou.

Vůně růžových lístků mu vyrážela dech a představa toho, co uvidí uvnitř, jej také skoro zbavovala jasného vědomí. Klika nepovolila. Jen pod prahem se začínal valit slabý proužek kouře. Holstein zpanikařil. Rázným kopnutím vyrazil dveře z pantů, prošel clonou dýmu a když se odvážil otevřít oči, spočinul pohledem na nehybném splývajícím těle, z jehož ran na prsou prýštila jasně rudá krev. ***** křikl okamžitě. Potůčky jasně rudé tekutiny nereagovaly. **** ***. Nic. Jeho zaříkadla na tohle zjevně nefungovala. Použil tedy kouzlo alespoň k tomu, aby vytvořil neprostupnou stěnu za svými zády, tam, kde se právě začínali shlukovat adepti. Pak se pokusil silně soustředil. Zvedl tělo z krvavé lázně a pevně je sevřel v náručí. **** vyslovil šeptem. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. „Démony léčebná magie prostě sere,“ pomyslel si, když sebou žena poprvé zazmítala. Musel ji držet ze všech sil, souboj smrtící a úzdravné síly odehrávající se někde uvnitř tkání hrozil, že roztrhá tu bílou křehkou schránku na kusy.

Když ataka přešla, krev přestala prýštit. Kůže se rychle zcelovala, důkaz, že Morgianiny magické schopnosti zůstaly nedotčené a že vědomí nebylo uspané docela. „Copak povrch se zahojí brzy, ale rány uvnitř těla bolí o mnoho déle,“ pomyslil si Holstein. Vlastně šlo spíš o to, že Morgiana perfektně ovládala kouzla týkající se vzhledu, tedy i péči o pleť. Jít do hloubky už moc neuměla, ať se to týkalo čehokoli.

Nechtěl ji pokládat na zem. Proto jen jednou rukou odepnul plášť a začal ji halit do černé látky. Pootevřela oči, slepené zasychající krví. Vykřikla. Mávla rukou a clona u dveří koupelny se s prasknutím rozpadla v prach.

„Co si to u Merlina dovolujete?!?“ zaječela a pokusila se zvednout. „Díky Bohu, bude v pořádku,“ vydechl Holstein s ulehčením.

„Byl byste tak laskav a nechal mě vstát?!?“ otázala se Morgiana jízlivě. Rozpačitě ji pustil. Za nimi, skrze dav mačkajících se adeptů se protlačila Hildegard:

„Zaznamenala jsem použití léčebné magie…“ popotáhla nosem, jako by kouzla měla čichovou stopu. /Ona tedy někdy mají, ale v tomto případě to bylo nepodstatné./

„Krev?“ všimla si a zatěkala očima tázavě z Holsteina na Jarwinskou.

„Jo, krev. Byla zraněná…“ zavrčel Ivory, i když bylo jasné, že se mu tady příliš nevěří. Morgiana na něj pohlédla udiveně.

„Co se mi stalo?“ zeptala se, „řízla jsem se při manikůře, nebo…..“ nechápavý pohled spočinul ve vaně plné bergamot oil, smíseného s krví.

„Co jste tu prováděli?!“ přisadila si nepřátelsky Hildegard. Morgiana pokrčila rameny. Zůstalo na Holsteinovi, aby odpověděl. V tu chvíli se těsně vedle nich zjevil Ignis Eastraban.

„Ne, takhle by to nešlo,“ usoudil Holstein a odehnal své představy. „Ale jak jí jen pomoct?“ Znovu se maximálně soustředil a napřel svůj vnitřní zrak směrem k jejímu Domu. Viděl koupelnu, krásné bílé tělo s vlasy rozhozenými kolem a zčásti splývajícími v narůžovělé tekutině. Svíčka dohořívala. Ještě chviličku a vzplane skořápka, která ji vozí po hladině. „Teď nebo…!“

***** Zhasni svíčku!***** Vykřikl do hluché stěny. Zaklínadlo proniklo kamenem, vlétlo do okna a letělo přes náměstí. Cestou sláblo. Holstein zesílil soustředění, jeho vztaženýma rukama pronikalo maximum energie, kterou měl i té, kterou mimoděk odsával z okolních předmětů. Adepti, kteří v tu chvíli procházeli poblíž jeho kabinetu, pocítili zvláštní chvění, slabost, a několik z nich si raději šlo na chvíli lehnout. Ivoryho nehty ztmavly do ruda a na hřbetech rukou vystoupily klikaté cestičky žil. Raději zavřel oči, ono překrvení nedělá dobře ani jejich bělmu. Kouzlo, popohnané posledním zbytkem sil, se vyhouplo otevřeným oknem k Morgianě, ještě obkroužilo její zvolna se potápějící se tvář a jemným dechem sfouklo plamínek svíčky. Lodička ze skořápky se zakymácela a pak zastavila. Neměla už proč plout. Morgianina tvář, bledá a vyčerpaná, sklouzla ještě o píď hlouběji.

„Co se stalo?“ trhla sebou, vzbudila se a napůl vstala. Rozhlédla se, jako by čekala, že někdo bude stát vedle ní. Podívala se pod sebe, na lázeň s ohořelou skořápkou, na vanu, která nesla stopy magického vzdušného proudu. Rychle se zahalila, pocit, že tu přece jen není sama, byl příliš silný.

„Je tu někdo? Pane…. hm…. pane profesore?“ zeptala se prázdných stěn. Nikdo neodpověděl.

Kdyš šla ten večer po náměstí a míjela Holsteina, nedalo jí to:

„Pane profesore?“ pousmála se na něj, netušíc, na co vlastně se ptát.

„Ano, slečno Jarwinská?“ odtušil Ivory svým obvyklým, hrubým hlasem. Znělo to, jako kdyby ho velmi, velmi obtěžovala.

„Já….. chtěla jsem…“

„Měla jste hezký sen dnes ráno?“ předešel ji. Polekala se. Tak přece…

„Sen? Velmi příjemný, ano, děkuji za optání,“ našla hned svou starou ironii.

Holsteina její odpověď viditelně zmátla.

„Tak? Aha….tak v tom případě…. buďte příště opatrnější…. Ano?“ zabručel nerudně.

„Budu,“ slíbila, stále netušíc, o čem přesně mluví.

* * *

*