Národní obrození trochu jinak – alternativní historie. Byl Mácha narkoman a squater a jak získával K.H. Borovský své první sexuální zkušenosti? Povídka vyšla ve sborníku Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly – dalším z řady, jejímiž editorkami jsou Rauschgoldová, Scarlett a Veselá, Hanina , nakladatelem je: Tribut EU.
Ilustrace a obálka: Karel Zeman /zvláštní poděkování, jsou opravdu super/, předmluvu napsal literární teoretik Ondrej Herec a můžete si ji přečíst zde.
Koupit knihu: Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly —-doplnit
Křest knížky – fotky—–doplnit
Druhý křest knihy – na Fénixconu
kritiky, recenze —-doplnit
Ukázka z povídky:
Když na orloji odbila jedenáctá, Karl se konečně dočkal. Dveře vrzly a otevřely se. V proužku slabého světla, linoucího se z chodby, se mihl stín a vstoupil do pokoje. Anna kráčela k toiletnímu stolku. Shýbla se pro džbán a vlila vodu do porcelánového umyvadla. Pak nechala k zemi klesnout svůj krajkami zdobený plášť. V záři měsíce a petrolejky se zaleskla pokožka útlých, ještě skoro dívčích kotníků. Přes hlavu přetáhla rozšněrované šaty a k plášti na zemi se přidalo ještě několik vyšívaných spodniček. Pak se ložnicí rozeznělo tiché šplouchání vody.
Karl si uvědomil, že mu v posledních okamžicích nějak nestačí vzduch. Přitiskl si ruku na ústa, aby nezaslechla jeho přerývaný, stále hlasitěji se z hrdla deroucí dech, který vířil prach z nezametených prken podlahy. Pomaličku se sunul blíž, tak, aby mohl zahlédnout víc než jen kotníky a lýtka. Už byl skoro u nohou postele. Odsunul staré dřeváky, které mu bránily ve výhledu a s otevřenými ústy se pásl pohledem na oblinách nejkrásnější ženy, kterou kdy poznal. A že jich v jeho čtrnácti letech nebylo zase tak málo, jak by se mohlo zdát.
Anna i přesto, že v místnosti byla docela zima, nespěchala s ulehnutím. Nahá, s rameny ještě pokrytými krůpějemi vody, přešla k oknu a vyhlédla ven. Karl věděl, komu platí její povzdech. Ten, kterému jedině příslušelo hledět na její krásu, se zase zapomněl v hostinci. V lepším případě při nějakém ohnivé diskusi o stavu divadelní pokladny, v tom horším prostě jen u piva. Anna věděla, že čekat na něj znamená riskovat přinejmenším pořádné prochlazení. Zavřela okenici a pokoj zalila tma. Jen kroky a pak jemné zahoupání postele svědčilo o jejím dalším pohybu.
Karl dlouho čekal, než usne. Pak se opatrně vysoukal ze svého úkrytu pod postelí. Naposled ještě nasál vzduch, nasycený jejím rezedovým parfumem. Vojenským plížením opustil ložnici. Dveře, které zůstaly pootevřené, mu v tom byly dobrým pomocníkem.
Teprve na chodbě se odvážil vztyčit a dál pokračoval po špičkách. Trochu s bázní procházel kolem obrazu, visícího v ohbí schodů. Jako vždy, i dnes mu připadalo, že na něj postava z rámu hledí. Trochu zarmouceně, snad přísně a možná i se závistí. V měsíčním světle, které zvýrazňovalo modrý nádech díla, vypadal muž na obraze ještě zářivější než obvykle. „Třeba jeho duch bloudí po nějakém hradě…“ napadlo jej, „co když tam straší poutníky a nebo trestá jejich hříchy…“ Vtom zapraskala podlaha. Zteřelá, červotoči hojně navštěvovaná prkna vydala zvuk, podobný lidskému zasténání. Vyděsil se. Muž z obrazu vypadal, jakoby se snažil vystoupit z rámu. Snad ten dojem způsobil měsíční svit, snad jen Karla napadlo, že pokud by chtěl Modrý abbé trestat někoho za nepravosti, mohl by být on sám první na řadě. Raději se rozběhl. Když se sebou zaklapl dveře komůrky za kuchyní, oddychl si. Slastně se zachumlal do pruhované duchny. Praha vůbec nebyla tak zlá, jak zpočátku předpokládal.
* * *
Když jej před několika dny otec vyvlekl z kočáru a za vlasy táhl širokým průjezdem, cítil se velmi trapně. Hluk jeho příchodu přilákal několik učedníků, podnájemníky a obě děvečky. Vyhlíželi z postranních dveří a tutlali smích. Meister Klicpera vyšel hostům vstříc a tázavě pohlédl na štíhlého výrostka s tmavými, neurovnanými vlasy, smýkaného mu vstříc obtloustlým, důstojně vyhlížejícím padesátníkem.
„Co vás přivádí, pane Havlíčku?“ přivítal příchozí.
„Co mně k nim přivádí?“ optal se zbytečně nahlas Karlův otec, „Jdu jich molestýrovat se svým nezvedeným synem!“ vykřikl teatrálně a kopl Karla do kotníku: „Pozdrav přece!“
„Kuss die Hand,“ zahuhlal Karl neochotně.
„Mně nemusíš, nejsem milostpán ani slečinka,“ pokynul mu vlídně Klicpera. „Máte prý s ním velké trápení,“ nadhodil směrem k jeho otci. Ten kývl:
„Vyloučen z gymnasia. Už podruhé.“
„Zase?“ podivil se Klicpera, „Takže stále má ty drzé průpovídky?“ V jeho pohledu se zračilo cosi laskavého, Karl by skoro přísahal, že si ho Mistr zálibně přeměřil.
„Myslel jsem, jestli bych ho mohl nechat u vás. Prý berete studenty na byt. U nás je ten kluk už dočista nemožný, ale v Praze ho ještě neznají, tak snad…“ nasadil Havlíček starší prosebný tón. Dokonce Klicperovi vykal. K tomuto ústupku se uchyloval jen velmi zřídka, jinak mu jakýkoliv ústup od obvyklého uctivého oslovování byl velmi protivný.
„Nu, proč ne, rád.“ Ruka páně Klicpery maně sjela do míst, kde míval tobolku. Tedy, pokud do ní bylo co dát…
„Na bytě ale držím dva studenty, už starší, zběhlé filosofy.“
„Filosofy?“ ohrnul Havlíček starší pohrdlivě horní ret.
„Je to levná pracovní síla,“ pokrčil Klicpera rameny, “upřímně řečeno, utratí tolik peněz po hospodách, že nepracovat u mne, chcípli by hlady. Teď pro změnu studují práva. Jsou to ale pěkná kvítka, docela se bojím, aby jej nezkazili.“
„Zkazit – jej?!?“ Karlův otec málem vybuchl smíchy. Ovládl se ale a dodal:
„Zaplatím, co si řeknete. Je nutné, abyste ho držel hodně zkrátka. Žádné vycházky mimo cest do kostela, a učit! Učit se potřebuje, má veliké mezery. Kromě některých otázek přírodozpytu neovládá snad nic. Jeho poslední praeceptor z něj chytil fantas. A já sám, kdykoliv ho zkouším z probrané látky, musím hned vzít na hlavu obklad.“
„Neračte mít starost, já už ho srovnám. Vyzrál jsem i na horší ptáčky. Nezapomínejte, že jsem divadelní principál. Ono zkrotit tu sběř…eee.. herecký ansamble, dá taky práci.“
* * *
„Havlíčku, vy spíte?!?!?“ vykřikl nevěřícně profesor o hodině dějepravy.
„Nein, bitte, je mu jen nevolno,“ snažil se zachránit situaci soused v lavici, přičemž energicky zatřásl klimbajícím Karlem. Ten, vytržen ze sna, se kolem sebe prudce rozehnal:
„Nechají mě, Sie schmutzige Rat! Nevyhazujou mě, já jsem platil!“ Profesor Čelakovský se chytil za místo, kam nešťastným omylem dopadla studentova pěst:
„Vy zpovykaný pancharte!! Co si to dovolujete k profesoru zemského gymnasia?!?“ Chvíli to vypadalo, že mu políček vrátí. Pak v něm zvítězila myšlenka na pomstu daleko krutější.
„Kde jste v privatu?“ otázal se, aby si vzápětí odpověděl sám, „U divadelníka Klicpery, že? Dobrá. Patrně netušíte, že jsem též vlastenec. Uvidím vašeho pana domácího dnes večer v redakci Lumíra. Připravte se tedy, že mu budu referovat jak o vašem skandálním chování, tak o vašich katastrofálních neznalostech dějin českých.“
Loading ...
