/historická fantasy/
vyšla ve sborníku Drakobijci VII /2005/
Vyšla asi rok poté, co jsem začala psát fantasy. Zajímavé na ní je, že byla otištěna v podstatě proti vůli nakladatele – Michaela Bronce, což on samozřejmě neopomněl v doslovu knihy zmínit. .-)No, tak prý proti jeho vůli přímo ne, ale nelíbila se mu, byl přehlasovanej porotou. .-))) Trochu to asi souvisí s tím, že Michael nemá rád náboženství, povídky bez mrtvol, Harryho Pottera a fan fiction, a Zpovědník tak nějak obsahuje všechno tohle. Jinak je to taky příběh z mého fantasy světa Magicea a první vydaný příběh, ve kterém se mihlo mé on-line herní já Morgiana Jarwinská.
Ukázka:
/V této ukázce je prastará verze, tak jak jsem ji napsala původně. Příběh bude pravděpodobně součástí Magicei, avšak v novější podobě/
Krajina byla vzdáleně podobná té jejich. Uschlá tráva zapadaná listím a sem tam košatý strom. Ty menší se bojácně chytily za ruce. Kus před nimi se tyčila majestátní budova s úzkými vysokými okny a za zády měly vysokou kamennou zeď a masivní bránu. Nápis nad vstupními dveřmi byl v nějaké cizí řeči a napsaný písmeny, která se používala kdysi už hodně dávno. Přesto kupodivu zjistily, že ho dokážou přečíst.
Klášter Svaté Uršuly
zbudováno ku cti a chvále Boží L.P. 1611
„Sakra!! Co tu budem dělat?“ Vyhrkla Janika a hned se chytla za pusu, jak ji vyděsil zvuk jejího vlastního hlasu. Slova, která vyšla z jejích úst, jí připadala neznámá, i když věděla, co znamenají.
Co….co to je?“ řekla mnohem pomaleji a udiveně.
„Myslím, že francouzština,“ odpověděla jí Lucilla. Pomalu a pečlivě vyslovovala každé slovo.
„To se tak dělá,“ připojila Gisela, „k tomu bylo to prostřední doplňkové kouzlo. Naučilo nás dočasně jazyk místa, kde jsme.“
„Tak proč máme, sakra, tolik hodin elfštiny!!“ Neodpustila si Adélka dotčeně.
„Řekla jsem dočasně,“ upřesnila Gisela, „a neříkej tady „sakra“, lidem z kláštera by to mohlo vadit.“
„My půjdem dovnitř? A co tam?“
„Patrně ano. Jestli sis nevšimla, moc jiných možností tu není. Teda jestli nechceš spát v psí boudě zahrabaná do listí,“ poznamenala Lucilla. Právě obracela rukáv svého oděvu naruby a pozorně si ho prohlížela.
„Co hledáš?“
„Nějakou nápovědu. Musíme co nejdřív zjistit, za koho tady máme být.“
Ostatní se teprve teď podívaly, co vlastně mají na sobě. Všechny měly stejné splývavé oděvy z hrubého sukna, volné šaty upjaté ke krku a dosahující až na zem. Znovu vzhlédly k nápisu na bráně.
„Nejsme jeptišky, že ne?!?“ Ubezpečovala se Janika zděšeně. Ostatním nezbylo než jí přikývnout. Jediná nadšená z této proměny byla Adélka.
„Jů, to je lepší než divadlo. To je paráda. Opravdickej středověk,“ řekla a oči jí zářily.
„Adélo! Tohle je za trest, jestli sis nevšimla,“ ozvala se Lucilla skoro pohoršeně, “profesoři nejsou zas tak blbí aby nás poslali omylem někam, kde se jen tak pobavíme.“
„Zvlášť když to vymyslel Ivory von Holstein,“ podotkla Gisela pochmurně, „myslíte že nás teď slyší?“
„Kdo ví. Ale v každým případě bude lepší moc neprovokovat.“
Po kratším zaváhání se odhodlaly zabouchat klepadlem do kovaných vrat. Veřeje jim připadaly tak veliké, že by je dokázal bez kouzel otevřít snad jen obr.
Slyšely tiché šouravé kroky. Klička v úrovni jejich očí povolila a odklopila malé okénko. V něm se objevila bílá tvář lemovaná čepcem.
„Už na vás čekáme, děvenky,“ ozval se unylý hlas a bledá vrásčitá ruka otevřela úzká dvířka. Omámeně prošly dovnitř. Stanuly v prostranném průjezdu s velice vysokým klenutým stropem. Zámek za nimi hlučně zaklapl. Řádová sestra jim pokynula, aby ji následovaly.
Prošly nějakou zahradou a pak bludištěm chodeb. Dál už byly stropy nízké a malované jen našedle bílým vápnem. Bylo tu vlhko, neútulno a z tlustých zdí čišel chlad. Na stěnách nebyly obrazy, jen kříž z černého dřeva a klekátko pod ním v každém ohybu chodby. Nebyl tu téměř žádný nábytek. Mramorové dlaždice na zemi, byly zašlé stářím a přesto čistě vydrhnuté. Prázdnota celého prostředí ještě umocňovala dojem podivné tísně.
Byly přivedeny do rozlehlé jídelny. Podél pěti dlouhých stolů nehybně stály řady žen a dívek. Většina jich měla stejnokroj jeptišek, jen zadní stůl byl obstoupený dívkami různého věku, které měly šaty světlejší – tak jako naše pětice – a místo tuhých škrobených čepců na hlavách dlouhé bílé šátky. Žádné z nich nevykukoval ani vlásek, nikoho tu nezdobil ani nejmenší šperk nebo náznak líčidla.
Při jejich příchodu některé z nich na okamžik zdvihly oči a utkvěly na naší pětici zvědavými pohledy, ale hned zase pohled sklopily k sepjatým dlaním.
Jejich průvodkyně je postrčila právě k tomuto stolu. Pět míst bylo volných.
„Můžu vedle tebe?“ Usmála se Lucilla na sousedku, aby prolomila tíživé ticho. Odpovědi se ale nedočkala.
„Pssst! Skloňte hlavy k modlitbě!“ Ozvalo se zato od čela stolu. Ostatní se už neodvážily promluvit ani se rozhlédnout. Odkudsi se nesl tichý monotónní přednes jakéhosi latinského textu. Jen ty starší jakž takž rozuměly, Adélka s Janikou zachytily pouze pár slov.
Za chvíli je začaly bolet nohy. Byly už hodně unavené a taky měly pořádný hlad. Modlitbám ale nebylo konce. Neměly tušení, jak dlouho už trvají a jak dlouho tu ještě budou stát a předstírat, že tomu rozumí. Připadalo jim, že už tady jsou celou věčnost.
Konečně jim abatyše pokynula, aby se posadily. Několik starých žen přineslo hrnce s jídlem a rozdělovalo řídkou kaši do misek.
„Brrr!“ Tohle by Adélka za normálních okolností nejedla. Jídlo bylo studené, plavala na něm mastná oka a koření tady zřejmě neznali. Teď se ale přemohla. Nejen kvůli hladu, i kvůli pocitu viny. Přece jen to dnes s tou projížďkou přehnaly. Zvlášť ona – je ve škole sotva dva měsíce a za tu dobu jí dvakrát zachraňovali život.
Večeře skončila a sestry se seřadily do dvojstupů. Šly studenými chodbami téměř potmě. Ze zástupu se postupně oddělovaly jednotlivé proudy a odbočovaly do postranních chodeb. Dívky byly vedeny až do té poslední.
„Tak, děvenky, konečně je čas, abych vás trochu přivítala. Jsem sestra Jenovéfa a tady je vaše ložnice. Páter řekl, že vás máme připojit sem, k novickám z prvního oddělení. Věci máte tam – u vašich lůžek.“ Otevřela před nimi dveře do místnosti plné postelí.
„Děvčata! Představuji vám naše nové chovanky – jsou z daleka, ale prý se domluvíte. Povězte jim, jak to u nás chodí, ať se už zítra mohou plně zapojit do našich povinností. Můžete proto zůstat dnes o hodinu déle vzhůru. A pamatujte, co jsem řeka u snídaně – jakmile se objeví jakákoli sebemenší nepřístojnost nebo neobvyklá věc, ihned mi to budete hlásit!! No, tady máte svíčku a dobrou noc!“ Odešla a v zámku zarachotil klíč.
Loading ...
