Magicea 1 Hodina přijetí

Magicea

  • Kapitola první: Hodina přijetí

 

 

Planina Rozhodnutí, konec léta 2005

         Na počátku bylo ticho, přerušované jen travmuškami a cvrčky, ohlašujícími konec léta. Potom se ve vzduchu objevil zářivý bod. Pulsoval a rozehříval se, až vybuchl, protože energie v něm obsažena byla příliš koncentrovaná. Jeho úlomky vytvořily kruh, který se roztáhl po celé louce nad nejvyššími stébly květin. Uprostřed něj vyrostl elipsoid přepravního portálu a klesal spodní hranou do trávy. Jakmile se dotkl země, ochranná bariéra povolila a poloprůsvitný, golytem jištěný zámek se otevřel. Z hlubin elipsoidu vyšli čtyři mágové, rozhlédli se kolem, rozestoupili se a proudem energie ze svých dlaní začali vytvářet každý svou kouzelnou bránu.

* * *

         Někteří rodiče se rozloučili se svými dětmi jen krátce a zůstali v taverně. Jiní, ti starostlivější, doprovázeli své ratolesti až k samému úpatí kopce, natahovali za nimi ruce ještě za hraniční kameny a volali:

„Vem si svetr, ten hábit určitě není teplý!“

„A nezapomeň každý večer očistit runu na meči!“

„Jakmile budeš smět, kup si ochranný talisman!“

„Jestli nebude zítra pršet, pošli vlaštovku, ať víme, jak se daří!“

A děti naposled otráveně vzdychly nad rodičovským napomínáním a začaly se těšit na to, co je čeká.

         Místo, kam směřovaly, bylo vyhlášené a proslulé. Magicea – nejlepší škola magie pro elfy, trpaslíky, víly, skřety a všechny další Rozumné bytosti I. řádu široko daleko. Přijímací ceremoniál se měl konat právě tady – nahoře na kopci. Děti, vlastně nyní už skoro adepti magických umění, se zastavily před rozcestníkem na konci hlavní cesty. Byly tu čtyři nápisy na dřevěných deskách, ukazující na jednotlivé světové strany. Každý si vybral tu cestu, která se mu zdála nejlepší.

         Severní cesta byla skoro rovná, ale vedla strmě vzhůru skalami a nebylo se na ní téměř čeho zachytit. Klikatá západní cesta byla naopak poseta keři a travinami,  jenže mnoho těch keřů bylo trnitých. Na východ vedla cesta hezky pohodlná a schůdná, ovšem nepříjemný byl déšť, který na ni vytrvale padal. O cestě jižním směrem se toho moc říci nedalo – vedla totiž tmou.

         Volba cesty je první částí přijímacího ceremoniálu. Rozdělí budoucí studenty do čtyř odlišných typů, podle toho, pro jaký druh magie se nejlépe hodí. Ve škole se vyučuje čtyřem druhům magie ve čtyřech Domech. Každému Domu vládne jeden z mágů – těch, kteří právě na vrcholu kopce, v místě nazývaném Planina Rozhodnutí, dokončili práci na svých branách a jali se vyčkávat nově příchozí.

         Kopec byl vysoký a každá z cest na Planinu měřila několik mil. Děti věděly, že jsou očekávány, a snažily se dostat nahoru co nejrychleji. Zpočátku se držely ve skupinkách, ale než došly do poloviny, bylo mnoho takových, které neviděly před sebou ani za sebou nikoho a s obavami se ohlížely po slunci, které se neúprosně sklánělo k obzoru.

         Severní cestou stoupaly vedle sebe dvě dívky. Vyrostly ve stejném městě, dobře se znaly a nesnášely se už odedávna. Snad to bylo tím, že byly jedna druhé dokonalým opakem.

         Lorna byla cílevědomá, vzorná a vždycky dobře věděla, co je správné. Její otec byl jedním z rodičů, kteří nepovažovali za nutné jít se svými dětmi až na kraj kopce. Snad ho ani nenapadlo, že by se jeho dobře vychovaná dcera mohla bát. Byl na ni hrdý, nikdy jej nezklamala a byl si jist, že nezklame ani tentokrát.

         Zato druhá, drobná dívka s vlasy, které se vymykaly každému účesu, vyslechla od těch, kdo ji vyprovázeli, spoustu napomenutí, rad a příkazů. Stejně to nebylo moc platné. Protože i když měla Adélka dobré předsevzetí začít v nové škole jinak, nenamočit se do žádného průšvihu, poslouchat na slovo a být co nejlepší,  zahlédla teď na stráni kus stranou něco, čemu nemohla odolat.

* * *

         Na Planině Rozhodnutí vál zběsilý vítr. Vysoká, dlouho nesekaná ostřice si pod jeho náporem lehala k zemi hned na tu, hned na jinou stranu. I staleté duby a cypřiše se pokorně ohýbaly. Mudrci říkávali, že takový vichr tu bývá vždycky v Hodině Přijetí. Jako by to měla být další zkouška adeptů.

         Ti nejrychlejší na severní straně už stoupali poslední metry po strmém úbočí kopce. Když zvedli na chvíli hlavy a zaclonili si oči proti nárazům větru, viděli v místě, kde začínal vrcholek, obrys štíhlé vysoké postavy Genriela da Jirny – jednoho ze čtyř hlavních profesorů Magicey, nedávno jmenovaného do Rady mágů, který měl za úkol provázet letošní adepty přijímacím ceremoniálem. Po boku mu stála dvojice elfů – jeho zbrusu nová tělesná stráž. Nad nimi se vznášel poloprůsvitný oblouk severní magické brány.

         První dívka se zastavila pár kroků před da Jirnou, aby si vydechla po namáhavém stoupání. Nebyla překvapena, kam ji dovedla její cesta. Tušila, který obor magie si volí vstupem do skal. Pohlédli na sebe. Ona viděla v jeho očích hloubku hvězdné oblohy, na jeho tváři odlesk měsíce a jeho úzké, jemně krojené rty jí připadaly dokonalým obrazem vlnek na zčeřelé vodní hladině. Připadal jí krásnější než kterýkoli muž, kterého kdy viděla.

         Jemu blesklo myslí jen: “A z tohohle má být čarodějka?” A nespokojeným pohledem přejel po její zpocené, námahou zarudlé a unavené tváři až ke konečkům prstů, které se chvěly rozčilením. Neodpustil si letmo zkontrolovat svůj vzhled – to, že uprostřed rozběsněného větru jeho plášť jen lehce povlával a z dokonalého účesu se neoddělil jediný vlásek, patřilo podle něj k základním magickým dovednostem. Potrpěl si na to, aby on sám i studenti jeho Domu vypadali podle svého postavení.

         Teď s náležitě slavnostním výrazem, který nevyjadřoval žádné duševní pohnutí, uchopil dívku za ruku a dávajíc pozor, aby přitom byla klidná a šla pokud možno pevným krokem, provedl  ji Magickou branou na Planinu.

         O dvě hodiny později byla skupinka dětí, přicházejících ze severní strany, již téměř kompletní. Scházely jen dvě dívky – Adélka a Lorna. Ta první byla ještě daleko. Lorniny střevíce právě vyplašily hejno probouzejících se klekáníčků na okraji Planiny. Ptáci vylekaně začiřikali a rozletěli se do počínajícího šera. Každý, kdo by Lornu znal, by byl teď zvědavý, co vždy tak pečlivou a svědomitou dívku přimělo se zdržet.  Muselo to být něco velmi důležitého.

         Když teď kráčela pevnými, přesně odměřenými kroky po pěšince před bránou, Genriel se na ni zahleděl udiven. Její úzkou, souměrnou tvář lemovaly po stranách dva rovné, uhlazené pramínky černočerných vlasů. Zbytek byl nekompromisně utažen do přísného uzlu tak, aby nikde nepřesahoval ani vlásek. Celek působil dokonale, leč zároveň velice nepřístupně a nedětsky. Přejela Genriela da Jirnu zkoumavým a trochu hodnotícím pohledem svých tmavohnědých očí. Skoro jako by se ne ona, ale on měl omlouvat za to opoždění.

         Postoupila k němu:

„Vítejte na Planině,“ pousmál se da Jirna a podal jí ruku, aby ji provedl branou. Zaváhala a potom uhnula zpět:

„Promiňte, pane. Mohu… mohu vám něco říct?“ Otázala se rozpačitě. Genriel da Jirna udiveně pozdvihl obočí.

„Tam dole je ještě jedna studentka, která šla se mnou,“ začala, než ji profesor přerušil.

„Ovšem, krom tebe ještě jedna dívka schází. Kde je?“

„Ona…“ Lorna zaváhala, jestli mu to má říct. Přece jen si nebyla jistá, co svým sdělením způsobí. Potom se  přece jen odhodlala:

„Ona opustila tu pěšinu mezi řetězi, protože jsme viděly hnízdo stříbrných žab. Vydala se za nimi. Já myslela, že se hned vrátí, ale čekala jsem na ni marně. Bylo to zhruba v polovině cesty,“ vysypal ze sebe téměř spisovně. Víc než o Adélku měla strach, že se da Jirna rozzlobí na ni. Neměla ji přece jen jít hledat?

         Genriel da Jirna neřekl nic. Jen pokývl hlavou na souhlas. Znova se pousmál, vnitřně spokojen s tím, že alespoň někdo z nováčků vypadá tak, jak by vypadat měl.  Pak se rozmrzele podíval ke slunci. Brány se za chvíli zavřou a poslední dívka nikde. Naproti spatřil kolegu, který vítal své adepty u jižní brány, jak pomalu slézá dolů písečný svah. Patrně šel hledat nějakého opozdilce ze své družiny. Genriel se nad tím téměř neznatelně ušklíbl.  „Jsem mág, nebo chůva?“ pomyslel si, „ Pokud někdo z adeptů není schopný vylézt nahoru, je to jen jeho problém.“ Vzal Lornu za ruku. Tahle adeptka mu byla zatím nejsympatičtější ze všech. Vykročili spolu k blyštivému oblouku brány. Lorna měla pocit, jako by přicházela někam, kam odedávna patřila a kde to už zná. Vůbec jí nepřipadalo, že je tu poprvé. Jen silná magická aura, která tu vyzařovala z bran i z mágů samotných, na ni působila trochu nezvykle. Když měla vkročit pod samotnou bránu a přestoupit tak hranici magického území, sevřela Genrielovu dlaň pevněji. Přece jen jí srdce bušilo v hrudi trochu prudčeji, než mělo ve zvyku. Da Jirna na její stisk nijak neodpověděl. Kráčel dál s kamennou tváří, bez jakékoli změny a od ní očekával totéž. Přizpůsobila se a vyrovnala svůj krok. Nějakou dobu se ale nemohla zbavit divného pocitu, že jeho ruka pod magickým polem zchladla.

* * *

„Jééé….ahoóój…… ty tu lovíš žáby?“ optalo se žabí mládě a čekalo na odpověď.

„Kdybych tu lovila žáby, tak ty už dávno plaveš v lihu,“ odtušila Adélka a položila si je na dlaň. Jeho svraštělá kůže se stříbřitě leskla v posledním večerním slunci.

„Splníš mi přání?“ zeptala se.

No, kdyby byla Adélka jen trošíííííčku silnější v přírodopise, musela by si všimnout, že tohle žabí mládě je ještě napůl pulec /Adélko, žába fakt nemá ocásek!!/. A takhle malé žáby obvykle moc rozumu nemají. Takže když po nich chcete splnit přání, dopadne to podle toho.

„Přání? To se musí?“ zaváhal žabáček nejistě. Adélka obrátila oči v sloup.

„Samozřejmě. A dělej, spěchám.“

„A co si teda přeješ?“

„To musíš přece poznat ty, jsi stříbrný  žabák, ne?!“

Žabáček mlčel a divoce  koulel malýma stříbrnýma očkama ze strany na stranu, aby to alespoň vypadalo, jako že umí plnit přání. Neměl nejmenší ponětí, co po něm ta rozcuchaná dívka chce, ale moc rád si hrál, a už dlouho neměl s kým.

„Snad pokud by sis přála, aby ti poslintal ruku,“ ozval se za nimi mrazivý hlas a něčí ruka jí sevřela rameno. Adélka se lekla a slabě vykřikla. Žabáček raději zmizel ve vysoké trávě. Opatrně se otočila za hlasem. Jeho majitel byl statný muž s chladnýma černýma očima a přísnou hranatou tváří. Dlouhý černý háv, bohatě zdobený stříbrem a drahokamy a mohutně vyzařující pole energie prozradily, že je to mág. Nejmocnější mág, kterého dosud v životě viděla.

         Poznala jej podle obrázku z Přijímací příručky. Byli tam hned pod obrovským portrétem arcimága a ředitele školy v jedné osobě vyobrazeni čtyři mágové, kteří na škole vyučovali a zároveň zodpovídali každý za jeden z Domů. Toto byl Ivory von Holstein, pán Domu temné magie. Už jeho portrét v ní vzbuzoval nepříjemný pocit. Každopádně se hned po prohlédnutí příručky zařekla, že do jeho Domu rozhodně nevkročí. Jenže teď tu stál nad ní a nevypadal nijak nadšený z toho, že ji vidí uprostřed kopců na míli od vytčené trasy.

„Co tady děláš?!? Hoď sebou, ať už tě vidím nahoře. Jakmile se brány uzavřou, nemáte šanci!“ Mluvil příliš hlasitě a příliš rázně, takže cokoli řekl, se nápadně podobalo rozkazu. Adélka se beze slova rozběhla, šťastná, že z toho setkání vyvázla bez pohromy.

„Stůj!“ zastavil ji ještě jeho úsečný tón, „nevidělas tu někde malého skřeta v modrém tričku?“  Zavrtěla hlavou a dala si záležet, aby byla z jeho dosahu co nejdřív.

Možná se neměla tolik ohlížet za sebe, když utíkala pryč, a možná měla prostě jen špatný orientační smysl. Jisté je, že se najednou zastavila na hranici světla a tmy. „Zatraceně kde je ta cesta,“ pomyslela si zoufale. Došlo jí, že pokud se dostala od severu až k jihu, je hodně mimo od svého původního výběru. Má hledat svou cestu nebo se snažit vyšplhat co nejdřív nahoru?

* * *

         Ivory von Holstein prostrčil branou uplakaného a špinavého skřetího chlapce dost nešetrně. Spěchal, protože den už dělil od noci jen slabý proužek slunečního světla. Adepti, nadšení z toho, že před chvílí poprvé prošli opravdovými magickými branami, se shromáždili pod nimi u svých mágů a vzrušeně si šeptali. Mluvit nahlas nebo dokonce pokřikovat se neodvážili – na to tu vládl příliš velký respekt a autorita.

„Pane da Jirna,  tu vaši adeptku jsem potkal dole pod srázem a stále tu není,“  zahalekal Holstein k severní bráně vyčítavě a s trochou obav – už byl opravdu ten nejvyšší čas.

„To už není moje adeptka – sešla ze severní cesty a pak narazila na jinou,“ opáčil Genriel klidně. Byl si jistý svou věcí, neboť veškeré zákony a všechna nařízení znal zpaměti.

„To nic nemění na faktu, že byste měl rozhodnout, co dál. Musíme spojit kruh a ona tu prostě není,“ zavrčel Ivory podrážděně, „ceremoniálem provádíte vy, tak buďte tak laskav a vydejte rozkazy!“ Nemohl přenést přes srdce, že i když byl da Jirna mladší, Wizardem Rady byl jmenován on a hlavním mágem ceremoniálu také.

„Není co řešit, buď přijde včas a nebo má prostě smůlu,“ odvětil Genriel už naštvaně. Věděl, a nebo si myslel že ví, kam Ivory von Holstein míří. Byl silně alergický na to, když mu někdo radil co má dělat. A Holsteinovy narážky na svůj nedostatek zkušeností nebo nezralost snášel snad ze všeho nejmíň.

„Jenže… neporaní ji potom taková ta zbytková energie z těch jisker?“ ozval se nejistě ženský hlas od západní brány.

„Jestli myslíte energetické reziduum magického pole, tak to ji může i zabít,“  poznamenal von Holstein sarkasticky. Měl chuť dodat tím směrem něco o dlouhých vlasech, krátkých sukních a nedostatečných znalostech magifyziky, ale nechal si to na později.

         Debatu přerušilo lehké zachvění půdy pod jejich nohama, které doprovázel slabý dunivý zvuk. Někteří studenti vyjekli, jiní se chytili za ruce. Už to přichází – jejich první cesta přepravním portálem. Magické brány začaly vysílat paprsky do okolí. Jakmile na sebe narazily výboje dvou sousedních bran, spojily se a tak se vytvořil okruh, který postupně zesiloval. Brány se začaly uzavírat.

* * *

         Adélka doběhla nahoru právě v té chvíli. Shýbla se, aby uhnula vystřelujícím paprskům, a prosmekla se do středu bran. Genriel da Jirna na ni zazíral jako na zjevení. „To snad ne, taková komplikace……co jsem komu udělal?!?!?“ pomyslel si mrzutě.

„Běž pryč!! Jsi tu pozdě, už se do portálu nedostaneš!“ křikl na ni a doufal, že ho poslechne. Ani ji to nenapadlo. Zůstala odhodlaně stát uprostřed kruhu. Připadalo jí, že její provinění není zas tak hrozné, aby se nedalo vyřešit nějakou mírnější cestou. Přece jí kvůli tomu, že přišla o chvíli později, nevyhodí ze školy?Těsně vedle ní začal pulsovat zámek přepravního portálu.

„Někam se zařaď! Rychle!!!!!“ zařval v tu samou chvíli pro změnu Ivory. Kdyby se oba pánové někdy rozhodli zabít jeden druhého pohledem, rozhodně by se na sebe přitom podívali tak, jako právě v této chvíli.

„Jestli se tohleto dozví arcimág, tak nás všechny zabije,“ konstatovaly v duchu souhlasně a bezradně čarodějky od východní a západní brány. Nato utkvěly vyčítavými zraky na obou mužích – jsou to mágové, tak ať to sakra nějak vyřeší!!!

Ivory si pevně předsevzal, že teď už se nebude do ničeho plést a nechá Genriela, ať se v tom pořádně zkoupe. Koneckonců, JEHO arcimág neuznal za dostatečně schopného podobné situace řešit.

         Země se znovu zachvěla a z okolních stromů opadaly nezralé žaludy. Nicméně dívka, i když už pochopila vážnost situace, se nehodlala hnout. Nebo spíš by se hodilo říct, že strach ji ochromil tak, že nebyla schopna pohybu. Nedokázala si život bez školy představit –nepředstavitelně se těšila na tuhle chvíli, i když si ji představovala poněkud jinak. Na druhé straně, přestože toho o magii moc nevěděla, nemohlo jí uniknout, že přepravní portál je spuštěn a ona mu svou přítomností brání v chodu, takže Planina je plná špatně usměrněné energie, která může každým okamžikem vybuchnout.

„Přivolejte arcimága, tohle přece nemůžeme zvládnout sami!!!!“ zvolala se zoufale vyděšeným výrazem v tváři Hilda Gertlingová, které patřila brána na východní straně. Nemohla v té chvíli říci nic, čím by Genriela da Jirnu víc popudila. Okamžitě ji v duchu zařadil na čelné místo v seznamu „Lidi, kterým se pomstím jen co budu mít čas“ a zatím po ní hodil alespoň velmi opovržlivým pohledem.

         Samozřejmě nehodlal shánět svého nadřízeného a dokazovat tak svou neschopnost. Místo toho se, už s náznakem hysterie v hlase, znovu pokusil objasnit Adéle, že pokud zůstane ještě okamžik stát tam, kde právě stojí, energetický výboj ji zabije. Jediné, čeho docílil, bylo, že dívka uhnula ze středu bran a pokusila se projít jednou z nich. Váhavě a se strachem k bráně natáhla ruku a vzápětí prudce ucukla a třela si zápěstí, popálené od jiskřivého proudu. Vyděšeně uslzenýma očima těkala z jednoho mága na druhého. „Ať něco vymyslí, něco udělají….“ Na to, aby se dostala zpátky z kruhu ven,  bylo už pozdě. Zůstávala uvězněna mezi dvěma energetickými poli – kruhem, který tvořily spojené brány a portálem. Ten se pomalu zvětšoval ve středu a začínal žhnout mlhavým světlem.

         Genrielovi bylo najednou jedno, jak právě vypadá. Teď už se třásly ruce i jemu. Byl by dal opravdu hodně za jakýkoli nápad. Bohužel pomoc nepřicházela odnikud, dokonce ani od jeho věčného rivala a kritika Holsteina. Křečovitě se držel myšlenky, že by se dívka mohla protáhnout ven z kruhu a snažil se ji přimět k tomu, aby to zkusila, jenže Adélka byla už strachem téměř bez sebe a na jeho pokyny prostě nereagovala. Situaci navíc komplikoval hysterický jekot Hildy Gertlingové – hrozilo, že ani ona situaci nezvládne a neudrží své svěřence v klidu tak, aby mohli bezpečně projít portálem alespoň oni. O kolegyni na západní straně se bát nemusel – momentálně bez ohledu na vřavu chladně komentovala jeho pracovní postup a slova idiot, kretén a protekční fakan se prostě nedala přeslechnout. Genriel da Jirna, mág vyšší úrovně, pán Domu Bojové magie a Wizard no.23, najednou strašně zatoužil jen po jediném – zalézt pod peřinu ve své ložnici a okousat si nehty až do krve.

         Na Adélčino rameno dopadl maličký oblázek. Vítr se zvedal. Do lýtek ji začaly sekat drobné kamínky, které točivý vír vynášel nahoru. Pak z oblohy padaly zpátky na zem, podobné ledovým kroupám, jen trochu ostřejší. Stále jich přibývalo a také byly větší a větší. „Oblázkový déšť, obvykle se vyskytuje při poruchách přepravních zařízení…“ vytanul jí v paměti text z učebnice. A to byla také poslední myšlenka, kterou si byla s to uvědomit.

         Ivory von Holstein se rozhodl v jediném kratičkém okamžiku. Přiložil k sobě dlaně na úrovni ramen a vykřikl zaklínadlo. Pak ruce prudce odtrhl od sebe. Proud, který z nich okamžitě vyšlehl, proťal jeho bránu hlubokou trhlinou. Detonace, která provázela kouzlo, donutila zavrávorat několik studentů, kteří stáli za ním. On sám vykročil pevnou nohou na roztřesenou zem, která se teď už zmítala v oblázkové vichřici. Jediným pohybem zdvihl do náruče dívku a přikryl jí obličej cípem svého pláště. Volnou rukou rozrazil znovu se uzavírající bránu. Nový výbuch, následovaný silnou tlakovou vlnou, ho málem srazil na kolena, nicméně i tak dokázal vstoupit zpět do kruhu. V té chvíli se vzpamatovali i ostatní a dvě další kouzla těsně za ním zacelila trhlinu. O pouhou vteřinu předtím, než se portál naposledy vzedmul a pohltil veškerý obsah ohraničený magickým kruhem.

         Uši všech naplnil ohlušující jekot a křik spolu s ohromnou ranou. Slunce v okamžiku zmizelo a nastala tma, protínaná blesky dílčích výbuchů. Na několika místech se paprsky magie zkřížily,  drhly o sebe a potom se nekontrolovaně rozlétly do prostoru. Hvízdající vichr se smísil s teplým proudem vzduchu, věstícím, že se blíží další tlaková vlna.

„Držte se! Chyťte ty slabší!!“ pronikl k uším všech výkřik Jarwinské a jeden z blesků osvětlil její štíhlou postavu, zápasící s malou dívkou, kterou vakuum táhlo ven z kruhu. Jeden z mágů sebou trhl, jako by jí chtěl vyrazit na pomoc, ale teď už bylo zhola nemožné překonat silová pole bran. Naštěstí brzy zareagovali dva silnější chlapci z její družiny, chytli dívku za ruku a vtáhli ji zpět. Další třesk a vzduchem se rozletěly trosky golytového zámku. Těsně vedle Lorny dopadl mrtvý pták, sýček s ohořelými křídly.

         Ti, kdo stáli poblíž Genriela da Jirny, mohli pozorovat jeho znatelné zachvění.

To v jeho hlavě se ozval cizí hlas: “NA CO ČEKÁŠ!!! Dělej, vždyť nás to zabije!!!“ Da Jirna vytřeštil oči a olízl si okoralé rty. „Ne, ještě ne, nemůžeme!“ stačil si sotva pomyslet, než v jeho mozku zaburácelo znovu: „TAK TO UDĚLÁM SÁM!!!“ a vzápětí se magický proud nad nimi zbarvil dočervena. Da Jirna okamžitě vztáhl ruce k oblouku brány. Pokusil se v tom hukotu rozeznat slabiky Holsteinova zaklínadla. Přidal se k němu. Už mu nic jiného nezbývalo.

         Adepti cítili, jak jim mizí půda pod nohama. Rozkřičeli se ještě víc a drželi se jeden druhého stále pevněji. Mocná síla Portálu je táhla vzhůru. Pod sebou zahlédli, jak se po Planině převalují mohutné kmeny stromů, tříští své větve a rozrážejí oblázkové víry. Pak je obklopila tma a ticho. Silný tlak vzduchu jim zamkl ústa. Několik následujících minut se jim zdálo nekonečných.

* * *

*