Magicea 2. Dům Temné magie

Magicea

  • Kapitola druhá: Dům Temné magie

         Portál se otevřel uprostřed potemnělého náměstí. Adepti, roztřesení strachem, spočinuli s ulehčením opět na pevné zemi. Některým z nich se točila hlava a mnozí byli znatelně pobledlí. V uších jim ještě zněl dozvuk posledního výbuchu.

         Genrial da Jirna je zběžně přehlédl. Vypadalo to, že se nikomu nic vážného nestalo. Všechno se vracelo k normálu. Studenti se pomalu uklidňovali, Morgiana Jarwinská vytáhla hůlku, aby zbavila své šaty skvrn, jen profesor Holstein stál bez hnutí uprostřed hloučku svých studentů s bezvládnou dívkou v náručí. Da Jirna se neubránil úsměšku, když ho tak viděl, ale hned nato se zase zachmuřil:

         Vůbec nebyl spokojen s tím, jak dopadl jeho velký den. Počítal s tím, že ve své nové funkci zazáří. Měl pocit, že takto v něm noví studenti uvidí od začátku něco víc než jen jednoho ze čtyř hlavních profesorů. Ne, dnešek se vážně moc nevydařil. Raději si nepředstavoval, co bude, až se o zničení hlavního portálu dozví arcimág.

„Stát! Seřaďte se!“ probral se k životu Holstein, když se studenti začínali rozhlížet.

„Všichni do svých Domů. A ani krok stranou!“ okřikl ty, kteří i ve  tmě, která tu dosud díky poruše Portálu panovala, projevili touhu podívat se kolem.

„Bojoví mágové na sever,“ doplnil ho Da Jirna se zlostným zasyknutím, „přírodní na západní stanu, léčiví na východ a adepti temné magie se vydají jižním směrem!“ S teskným povzdechem zamířili všichni studenti do svých budoucích domovů. Da Jirna se prodral do čela proudu, který se šinul ke kovaným vratům na severní straně. Za sebou zaslechl kvílivé ječení, které pomalu zesilovalo. „Kterej bahenní sliz té staré panně dovolil učit!!“ pomyslel si a zrychlil krok. Holstein v té chvíli znechuceně obrátil oči v sloup:

„Máte s sebou tu uklidňující sůl, paní kolegyně?“ zahalekal směrem k madam Gertlingové, zatímco ignoroval pobavený výraz v očích Morgiany. Hildegard Gertlingová vzlykajíc přikývla. S dramatickým zaštkáním si sáhla za ňadra a vyňala lahvičku. Několikrát se pohledem přesvědčila, že Holstein z ní nespouští svůj dravčí zrak. Mísil se v ní vztek na oba mágy s pocitem, že po tom, co se právě stalo, by se nejlépe uklidnila v objetí pevné mužské náruče. Merlinužel, natolik už své dva kolegy znala, že věděla, doufat v jakoukoli podporu z jejich stany v tomto směru je holý nesmysl. Ivory na ni stále civěl. Přiblížila odzátkovanou lahvičku k nosu a několikrát se prudce nadechla. Její vrásky se drobet vyhladily a její ústa se roztáhla do mírného úsměvu.

„Pojďme, děti,“ vyzvala svou družinu a Holsteinovi věnovala předstíraně pohrdavý pohled.

* * *

         První, co Adélka uviděla, když znovu otevřela oči, bylo šedé oprýskané zdivo, osvětlené čadícími loučemi a Holsteinova tvář, sklánějící se nad ní. Pohlédla do jeho chladných očí s úzkostnou otázkou. Pochopil. Jeho rty se maličko pohnuly:

„Byla jsi přijata. Do Domu Temné magie.“

         Bezmocně zaryla prsty do opěrek křesla. Právě se stalo to, co občas vídala ve svých snech a považovala za nejhorší noční můru. Jejím osudem od této chvíle bude Temná magie – zlo, podsvětí a ďábelské bytosti. Domovem se jí stane tento dům a tím, kdo získal všechna práva na ni, včetně práva na její život, je Ivory von Holstein. Neexistoval snad nikdo, ke komu by cítila větší odpor a z koho by měla větší strach. Rozplakala se.

         Holstein to zřejmě pochopil jako znamení, že Adélka je v pořádku. Ostatně podobným reakcím na svou ctěnou osobu už dávno přivykl. Vytáhl ruku zpod její hlavy /což dívka přivítala s ulehčením/ a hlučně zatleskal:

         „Dámy a pánové…“ jeho hlas pročísl vzduch s takovou razancí, že se studenti postavili do pozoru, aniž by je o to kdo žádal.

„Vítám vás na svém území,“ řekl slavnostně a rozmáchlým pohybem ruky obsáhl zšeřelý poloprázdný sál s vysokým stropem, nesoucím stopy častého používání kouzel a otevřeného ohně. Studentům, zejména dívčí části osazenstva, nebylo jasné, na co je vlastně tak hrdý. Jestli na ty stovky obrovských pavučin nad jejich hlavami nebo na spodní okraje stěn, lemované děrami, o nichž si jen ty zbabělejší ještě namlouvaly, že pocházejí od myší. I když představa myší dvě stopy vysokých je taky nijak zvlášť neuklidňovala. vysoko nad jejich hlavami se rýsovaly dvě řady velkých arkýřových oken, zakrytých masivními okenicemi.

„Právě jste se stali adepty Temné magie a tím i členy mé družiny. Očekávám od vás, že přijmete temnou magii jako svůj životní úděl. Tato budova bude vaším nejzazším útočištěm. Ať se v budoucnu stane cokoli, vždycky tu budete mít svoje místo, kdykoli se sem můžete vrátit.“ Ivory von Holstein se odmlčel. Snad v duchu formuloval další věty svého proslovu, snad v proudu svých slov narazil na něco, co nechtěl říci. Alespoň zatím ne.

„Požaduju po vás zejména spolehlivost, respektování MÉHO řádu a MÝCH pravidel, bezvýhradné přijetí sil, které budete ve své magii užívat, a oddanost Domu i družině temných. V případě, že vám bude hrozit nějaké nebezpečí, je vaše povinnost chránit především jeden druhého. A ať to už byla vaše volba nebo ne,“ jeho oči utkvěly kromě Adély ještě asi na třech dalších, „doufám, že zde budete spokojeni,“ dodal opět rozkazovacím tónem, takže Adélka si rychle utřela oči a předvedla nevěrohodný nucený úsměv.

„Prozatím se smíte pohybovat jenom zde v Domě. Za vámi,“ ukázal na podivný hlouček, který se právě pomalu šinul z jedněch dveří, „je místní služebnictvo. Zombie mají na starosti pořádek tady uvnitř, ghůlové zahradu, dvůr a sklepení.“ /“A podle toho to tady vypadá,“ zašeptal tichounce nějaký kluk vedle Adélky./

„A tohle je naše hospodyně,“ zvýšil hlas Holstein, „Barbora Třasořitková. Říkejte jí prostě Báro, nebo paní Báro. Později vás odvede nahoru do vašich pokojů a vysvětlí, co a jak.“

         Ghůlové a zombie se za jeho zády začali rozlézat po místnosti. Zombie se pomalu vlekly a pohybovaly se opatrně, jakoby si chtěly chránit lýtka a zápěstí, omotaná obvazy. Byly vyšší než většina studentů, z modrošedé pleti na obličejích jim svítily veliké, vypoulené oči a zuby cenily z dásní, které neměly rty. Ghůlové byli shrbení, malí mužíčci s dlouhýma rukama, které tahali téměř po zemi. Měli tupé, bezvýrazné pohledy a rance nebo nosítka na ohnutých zádech. Holstein se k nim konečně otočil. Řekl velmi potichu několik slov, kterým nerozuměli studenti, ale slyšeli je kupodivu i služebníci na druhé straně sálu. Nepatrně zrychlili své pohyby a šinuli se ze dveří.

„Tak, to bychom měli,“ podotkl potom, „nějaké dotazy?“

„A co nějaká stráž? Slyšel jsem, že…“ začal kdosi zvědavě.

„Není a nebude, ohlídáte se laskavě sami,“ přerušil jej Holsteinův úsečný tón. Chlapec se na okamžik zatvářil zmateně, potom ale roztáhl koutky úst do spokojeného úsměvu. To by přece šlo využít, ne?

„Ale nedělejte si naděje na nějaké noční vycházky, Dům je chráněný tolika kouzly, že by se vám to rozhodně nevyplatilo,“ zkazil mu Holstein naděje hned v zárodku.

 „Ještě někdo?“ V rohu zvedla ruku štíhlá dívka:

„Kde si tu můžeme přihřát Zkrášlovací lektvar?“ „To se mi snad jenom zdá,“ pomyslel si Ivory. Nahlas řekl:

„Nikde. Prostě ho nebudete používat. Zapomeňte na to, že jste nějaký kdy měli.“ Halou zazněly rozhořčené výkřiky dívek a některých /!!!/ chlapců. Holstein usoudil, že diskuze bylo právě tak akorát dost:

„Báro! Ukažte adeptům jejich pokoje a mně dejte večeři!“ „Kdyby se zeptali na výrobu amuletů, nebo na věštící kouli! Ne, jediný, co je zajímá, je patlat si na ksicht nějaký škodlivý svinstvo! To zas bude sebranka líná… jsme škola magie nebo trollí sirotčinec?!?“

         Dřív, než stihl zasednout ke stolu, tenký náramek na jeho zápěstí vyslal několik jiskřivých impulsů. Holstein krátce stiskl jeden z kamenů na něm a povzdychl si. Večeře se odkládá na neurčito. Na chviličku zadoufal, že v Paláci dostane aspoň dušeného ještěříka, ale vzápětí jakoukoli myšlenku na jídlo zapudil. Arcimág je nejspíš nevolá na přátelský dýchánek. Vyšel ze sálu a dal si záležet, aby dveře za sebou zavřel mohutným kopnutím. Venku začínala jasná, klidná noc a jemu se do pracovny nadřízeného moc nechtělo.

         V menším sále pracovního podlaží už čekali jeho tři kolegové, usazeni v křeslech, imitujících období vlády prvních elfích králů. Hildegard Gertlingová, zřejmě dosud pod vlivem utišujícího preparátu, vrhala po všech ostatních vyčítavé a obviňující pohledy, zatímco Jarwinská se tvářila přezíravě a skoro to vypadalo, že ji nastalá situace baví. Genriel da Jirna  se pokoušel udržet na tváři masku schopného a zodpovědného čaroděje tak, jak to po něm dle jeho mínění vyžadovala jeho role hlavního mága ceremoniálu.

         Na stolku před nimi ležela křišťálová koule. Ivory neodolal – nahlédl do ní… a zaklel. /Tedy ne že by vyřkl nějaké zaklínadlo, prostě jen vypustil z úst skupinu slov tak neslušných, že je tu nehodlám opakovat./ Tam, kde ještě před pár hodinami byla Planina Rozhodnutí, čněl hluboký kráter, obklopený pahýly dohořívajících stromů. Raději si našel křeslo co nejdál od světla.

         Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupil rázným krokem Ignis Feodor Eastraban, arcimág a vládce Magicejské školy v jedné osobě. Příkrým pohybem ruky odeslal pryč vílu, která za ním nesla náruč pergamenů. Zastavil se před nimi. V mírném stoji rozkročném s rukama založenýma na hrudi působil poněkud teatrálně. Jarwinská si mechanicky zajela rukou k úzkému pouzdru za pasem: „Zatraceně!!!“ Není zrovna příjemné vidět proti sobě někoho tak rozezleného a vzpomenout si, že jste svou kouzelnou hůlku zapomněli na stolku s líčidly. Pro jistotu vrhla na Holsteina a da Jirnu několik zářivě obdivných pohledů. Ivory jen zkousl ret v předtuše následujících nepěkných událostí. Měl pravdu. Arcimág rozhodně nebyl nadšen tím, co se stalo dnes odpoledne.

         “Vítám vás zpátky v Magicei, pánové a dámy. Potěšilo mě, že jste zvládli alespoň sebe i adepty uchránit od vážnějšího zranění,” pronesl napůl slavnostně a napůl sarkasticky. „Třeba to nebude tak zlé,“ utěšovala mágy naděje. Merlinu žel, arcimágova řeč měla i pokračování.

“A MOC RÁD bych se zeptal – JAK SE TO ZATRACENĚ MOHLO STÁT?!?!?!” Genriela na okamžik napadlo, že by mohli zkusit předstírat, že nemají ani tušení, o čem je řeč. Byla to dost hloupá myšlenka. Ticho viselo ve vzduchu a trapně houstlo. Potom da Jirnovi  došlo, že vysvětlení se čeká jaksi od něj:

         “Pane… tak nečekaná událost nás poněkud zaskočila… a jaksi… v důsledku toho jsme nedokázali včas systematicky týmově zareagovat… naštěstí, jak jste právě ráčil poznamenat, se nikomu vlastně nic nestalo…” Genriel da Jirna nebyl zvyklý se omlouvat. Přivřená víčka se mu chvěla a tváře mu lehounce zrudly. Očima se marně snažil odpoutat od špiček Eastrabanových bot.

“Tak NEČEKANÁ událost?!? Vás zaskočila? Vy jste nikdy nezažil, že se některý student zatoulá?” Opáčil arcimág značně jízlivým tónem. Da Jirna naprázdno polkl a připadal si jako pokusná krysa právě vytažená z klece a držená za ocásek vysoko ve vzduchu.  Arcimág nevydržel a zvýšil hlas.

“Vašim žabomyším hádkám s kolegou Holsteinem říkáte SYSTEMATICKÁ TÝMOVÁ REAKCE? A OHROŽENÍ ŽIVOTA STUDENTKY JE PODLE VÁS „NIC SE NESTALO“?!?! Planina i portál jsou na maděru, a jestli to, co jste právě řekl, měl být pokus o vtip, tak  ROZHODNĚ NEMÁTE SMYSL PRO HUMOR!!!” Da Jirna usilovně přemáhal chuť zakrýt si rukama uši.

„Zodpovědnost je především na vás, Genrieli,“ dodal už mírněji

“Ovšem, pane. Já… nevím, jak bych se omluvil, samozřejmě mne to mrzí….” pronesl oslovený téměř šeptem. Potom se zhluboka nadechl, protože následujícím slovům se nějak nechtělo z úst.

“Pane řediteli, prosím… prosím vás tedy, abyste přijal mou rezignaci… na úřad hlavního mága ceremoniálu…” úpěnlivě doufal, že jeho nadřízený odmítne.

“Ještě že vás to napadlo, byl bych vás musel sesadit sám,” odsekl arcimág a Genriel semkl pevně víčka, aby neviděl pohled Holsteina nebo Jarwinské. Tolik doufal, že neuslyší právě tohle.

“Ruším veškeré výsady pro mágy osmého a sedmého stupně – do doby, než Planinu i Portál spojenými silami dáte do pořádku. Bez pomoci adeptů, samozřejmě,” pokračoval arcimág komisním tónem.

         Ivorymu lehounce blýsklo v očích. Dočasné zrušení výsad /tedy zákaz účasti na oficiálních společenských akcích, žádné výlety mimo Mavorii a žádné návštěvy zábavních místností v horním patře hostince U tajemné jeskyně za školní peníze/  byl dosti mírný trest, když vezmeme v úvahu, že Da Jirna byl připraven o svůj úřad, a to veřejně, před zraky všech…. Rozhodně pohled na Genriela nyní stál za trochu práce na obnově přepravního zařízení.

         Radoval se předčasně. Jeho šéf a ředitel školy v jedné osobě pomalu přešel pokojem.

“Vám bych taky rád něco řekl, pane Holsteine,” zaměřil svou pozornost pro změnu právě na něj, “a říkám to velmi nerad. Ty vaše divoké a nebezpečné metody při řešení jakéhokoli problému mě začínají opravdu štvát. Ještě jednou vás uvidím postupovat jen trochu riskantním způsobem, a vyvodím důsledky, které pro vás budou zatraceně nepříjemné, a myslím, že VY DOBŘE VÍTE, co si pod tím můžete představit!!”

         Ivory na okamžik ztuhl, ale pak se rázem vymrštil z křesla a stanul o krok před svým nadřízeným.

„TO JSEM JI KSAKRU MĚL NECHAT UMŘÍT?!?!?!?!“ zařval rozhořčeně a ruce se mu samy sevřely v pěst. Na okamžik to vypadalo, že se chystá rozmáznout arcimága o protější zeď oním prastarým nemagickým způsobem, který čarodějové používají jen ve chvílích největší zuřivosti.

„Stačilo málo,“ řekl Eastraban po chvíli mlčení velmi, velmi pomalu a tiše, „a byli jste mrtví všichni.“

         Gertlingová zbledla – vždycky měla příliš živou představivost, teď navíc ještě podpořenou doznívajícími účinky Utišující soli. Genriel zíral na svého soka s němým údivem. “Tenhle skřet s minulostí, že by se za ni dalo zavřít a původem odněkud z Trollího Vršku si troufá odporovat…ne, řvát na arcimága!” Jestli tou svou pitomou drzostí rozčílí arcimága ještě víc a odnesou to všichni, nikdy mu to nezapomene.

„Ten bude letos učit v podobě pavouka,“ dohadovala se v duchu Morgiana. Jediný Holstein zatím nezískal dojem, že by se měl mírnit:

“Můžete mi tedy LASKAVĚ sdělit, CO jsem podle vás měl udělat?!?” Obořil se na Eastrabana znovu. Ostatně trpělivost nepatřila k vlastnostem, které by měl nějak zvlášť dobře vyvinuty.

„Ba ne, promění jej na woo-doo panenku a předhodí ho studentům na hraní,“ pokračovala Jarwinská ve svém vnitřním monologu.

“PŘEDNĚ BYCH VÁM RADIL SNÍŽIT HLAS POD STO DECIBEL, MLUVÍTE-LI SE MNOU,” odvětil mrazivě arcimág. Už dlouho cvičil pradávné umění meditace a byl hrdý na to, že je velice vyrovnaný člověk.

“Na to, kde jste udělal chybu, si budete muset přijít sám. A abyste přivykl poněkud civilizovanějšímu chování, BUDE MI NESMÍRNÝM POTĚŠENÍM vás letos spatřit alespoň na dvou oficiálních plesech, tím na hradě Plankenberku počínaje,” ukončil výhružně svou řeč.

 „Ale neee… sakra.“ Holstein konečně pochopil, že pokračovat dál v diskusi tímto tónem nebyl dobrý nápad. V tanečních síních se cítil zhruba stejně jako na pranýři. Na oficiálních plesech možná i hůř. A jeho nadřízený o tom měl zatraceně dobré povědomí. Nicméně arcimágovu přání nebylo možné odporovat, a tak se pokusil smířit s představou noci strávené v utrpení oficiálně nařízené zábavy.

         Arcimág obešel Ivoryho a dál mluvil jen k ostatním, jako by tam temný mág nestál. Podotkl ještě pár slov na adresu obou zúčastněných čarodějek, ale byly to výtky skoro laskavé. Neuměl být zlý na ženy, i kdyby si to snad byly zasloužily. Je ostatně nutné mít přísnější měřítka na mágy než na pouhé čarodějky, neboť mágové mají větší moc, zodpovědnost i silnější magickou auru. A potom – da Jirna s Holsteinem byli hned po něm nejmocnějšími mágy Magicei. Spolehl se na ně  už několikrát v době své nepřítomnosti a to, co se dnes stalo, poněkud otřáslo jeho jistotou a klidem. Usnesl se, že bude přece jen nutno častěji se věnovat té nudné a otravné činnosti – kontrolování práce vlastních profesorů. Zaměří se na to hned, jakmile mu vybude nějaký čas.

* * *

         Barbora Třasořitková vůbec nevypadala podle svého jména. Byla to rázná, obtloustlá žena, schopná chytit kteréhokoli adepta za ucho a odvést ho potupně k Holsteinovi třeba přes celý Dům. Poslouchali ji kupodivu dokonce i Nemrtví. Narozdíl od svého pána milovala hovor s kýmkoli a o čemkoli. Proto teď s velikou chutí postoupila do středu haly a nadechla se, aby novým adeptům a adeptkám podrobně objasnila, jak to v „jejím“ Domě chodí.

         Po delším výkladu o tom, kdy se chodí spát /studenti zjistili, že brzy/ a kdy se vstává /strašně brzy/ je vyvedla po širokém kamenném schodišti do prvního patra. Zde byly obytné pokoje a ložnice, chlapecké od dívčích oddělené chodbou, přísným zákazem a jakýmsi tajemným kouzlem, o jehož účinnosti nemůžeme napsat nic bližšího, protože zatím neznáme nikoho, kdo by to vyzkoušel a zákaz vzájemných návštěv porušil. Kluci a holky byli rozděleni do jednotlivých ložnic a přinuceni, i když už byli opravdu unavení, hladoví a zmožení dnešními zážitky, ještě k tomu, aby si alespoň vybalili nejnutnější věci. K těm kupodivu hospodyně nepočítala sušená varaní střívka, věštící a vševidoucí koule, baňky s nejrůznějšími lektvary a dryáky, ani šperkovnice, připravené na kouzelné prsteny a amulety, ale takové hlouposti jako například hábit, knihy a kartáček na zuby.

         „Jak jistě víte, zbývá nám týden do oficiálního začátku školního roku. Ten strávíte tím, že se budete…“

„Koupat!! Opalovat! Prý je tu jezero… Můžeme lítat na košťatech pod vodou?“ Překřikovali ji studenti, kteří si vzpomněli, že v posledních dnech bylo opravdu veliké horko. Pohlédli k oknům, ale okenice už byly přivřené a tak nezbylo než jen tušit a dohadovat se, jak vlastně škola i město vypadají a jestli je všechno tak úžasné, jak slýchali vyprávět.

„…a jsou tu skály? A poušť? Les – prý s v něm vyučuje?“ volali dál a vyhazovali věci ze zavazadel na postele.

„Že se budete,“ zvýšila hlas hospodyně,“ pečlivě připravovat na studium! Létat nesmíte nikde a na ničem, to je vám snad dostatečně známo. Jezero tu je, ale jak pan Holstein řekl, dokud on nerozhodne jinak, nesmíte opustit tuhle budovu. Zatím se zabydlíte a seznámíte mezi sebou.“ Adepti svěsili hlavy. To jim ta vysněná škola  tedy pěkně začíná…

         Vysoké dubové stoly v jídelně seznámení a konverzaci moc neumožňovaly. Nejmenší studenti přes ně a přes plně naložené mísy s jídlem ani neviděli na ty, kdo seděli naproti jim, a hodit po někom z nich broskev na seznámenou zkusil jen jeden.  Měkký zralý plod se kdo ví proč ve vzduchu otočil a zasáhl házejícího chlapce do obličeje, kde vytvořil zajímavou kompozici líčidel, překvapení a broskvového pyré. Holstein se u večeře neobjevil. Adepti marně hádali, je-li to jeho zvyk jíst o samotě, nebo jestli měl na práci něco důležitého. Po večeři je hospodyně odvedla zpět do haly.

„Takže vzhledem k tomu, že si minulý ročník stěžoval, že je tady neútulno, budeme letos všichni pracovat na tom, aby to bylo lepší,“ prohlásila s nadšením v hlase. Adepti zaúpěli. Pár z nich si teď najednou nebylo jisto tím, jestli zvolili správný Dům a správný studijní obor.

„No, zkusíme to. Kouzlo na odstraňování pavučin všichni znáte?“ zeptala se už jen tak ledabyle přes rameno. Spíše tím konstatovala, že to kouzlo znát mají, neboť ona to od nich očekává. Adepti většinou váhavě pokrčili rameny, ale to už hospodyně neviděla.

         Stěny tohoto sálu už zbavit pavučin opravdu potřebovaly. Adepti se postavili do řady. Vzápětí se Domem ozvalo několikero variant zaklínadla na odstraňování neživých předmětů /zejména *ODSTRAŇ!*, *ZMIZ!*, *ZMIZNI!*a *VYMAŽ!*/, a dokonce i pokus klasifikovat pavučinu jako živou věc, což je snad možné pouze u Charmantule ohnivé /*CHCÍPNI!* *ZEMŘI!* nebo *ZHYŇ!*/ .

         Zmizely dvě pavučiny a jedna pochodeň, následoval je pavouk velikosti menšího melounu a na chlapce vedle Adélky spadl kus omítky a několik kamenů. Za nimi se ozvalo důrazné zakašlání. Studenti velmi opatrně a pomalu otočili hlavy směrem, kde tušili rozezlenou tvář Ivoryho von Holsteina.

“Vidím, že vás Bára poněkud přecenila,” zavrčel a přeměřil si řadu provinile se tvářících chlapců a dívek.

“Myslíte že se dokážete sami uložit do postele?” optal se sarkasticky. Nikdo mu neodpověděl.

„Radši nedělejte ŽÁDNÁ kouzla, dokud se nepřesvědčím, že nějaká umíte,“ řekl potom zaraženým studentům. Ti protáhli obličeje ještě víc, než před chvilkou. Žádná zaklínadla? Škola magie, a nesmí tady kouzlit?!? Holstein byl málokomu sympatický, a u těch, které přitahoval tím, že byl temný mág, taky už na popularitě hodně ztratil.  Čekali tady leccos, ale ne nudu a hloupé zákazy.

         Nicméně náročný den udělal své a tak přece jen nikdo neprotestoval. Za chvíli už se neslo chodbami tiché pobíhání bosých nohou a koupelnami cákání vody a jekot, který doprovázel zjištění, že i když mágové bývají velmi otužilí, o studentech prvního ročníku magické školy to zdaleka neplatí. Bylo ještě mnoho věcí, které chtěli udělat, ale na žádnou z nich už prostě nebyl čas. Adepti padli do peřin a za chvíli spali jako zabití. Až na jednu dívku.

* * *

         Zatemněnými okny ložnice pronikal zvenčí úzký proužek měsíčního světla. Kolem bylo ticho, jen pravidelné oddychování se neslo vzduchem a zvenčí sem zaléhalo houkání sýčků. K jedné z postelí se tiše blížila vytáhlá postava. Naklonila se nad pokrývky a chvíli pozorovala obličej dívky v nich. Pak sama pro sebe zavrtěla hlavou a přesunula se k dalšímu lůžku. Tam spala Adélka Jorigová. Usnula až před chvílí trhaným, horečnatým spánkem. Na tvářích jí ještě zasychaly potůčky slz. Postava se nad ní shýbla a lehce zatřásla jejím ramenem.

„Psssst! Vstávej! Probuď se…“ zašeptala. Adélka vyjela ze sna do plného vědomí. „No nazdar! Duchové!! On nestačí Holstein, Temná magie a tohle všechno kolem, ještě tu bude v noci strašit kdejaká mrtvola!!!!“konstatovala apaticky, protože dnes už toho zažila tolik, že na jiný pocit v ní prostě nezbylo místa.

„Já nejsem duch, jsem Lucilla ze třetího ročníku!!!“ ohradila se „mrtvola“ dotčeně a koutky úst jí zacukaly smíchem.

„A vstávej, někdo na tebe dole čeká.“

Kdo by na mě mohl čekat? Adéla se zmateně vyhrabala zpod pokrývek. Sešly do haly. Tma byla patrně Holsteinovým oblíbeným dekoračním prostředkem – alespoň tady bylo světla opravdu jen stopové množství. Od jednoho z nosných sloupů se odloupla tmavá skvrna lidské postavy. Natáhla ruku a upustila něco do Adélčiných nastavených dlaní.

„To je teď tvoje,“ řekl chlapecký hlas.

„Kámen?“ Adélka se podivila. V ruce držela malý oblázek, na jehož plošší straně byl neuměle vyrytý křížek.

„To je talisman,“ pousmál se kluk a jakoby nejistě pokrčil rameny, „chrání každého, koho Dům Temné magie přijal proti jeho přání. Až jednou najdeš někoho, kdo neprošel Cestou tmy a přesto ho Ivory von Holstein přijal, a budeš si myslet, že potřebuje ochranu víc než ty, předáš mu kamínek a řekneš, co ti teď říkám já.“

Adélka se pokusila prohlédnout si jeho tvář, ale husté šero v místnosti jí to neumožnilo.

„Tys taky cestou zabloudil?“ zeptala se. Kdyby lépe viděla ve tmě, neušlo by jí, že chlapec se zatvářil zatrpkle.

„Náš rod je prokletý,“ řekl pak, „předurčený k zlému, víš….“ zatvářil se omluvně, “já s tím nesouhlasím, ale nedostal jsem jinou šanci.“ Kdesi v dálce klaply dveře.

„Pozor!!! Ať nás tu nevidí!“ křikla Lucilla, popadla Adélu za noční plášť a táhla ji chodbou k ložnici. Strčila ji do postele a zmizela jako stín. Vzápětí se ozvalo klapnutí kliky a ve dveřích se objevila zacloněná lucerna a nad ní starostlivá a přísná tvář hospodyně. Přelétla zrakem všechny postele, něco zabručela a pokračovala v obchůzce.

         Adélka se posadila na lůžku a ve světle, které pronikalo mezi okrajem okenice a zdí, si prohlížela talisman. „Taky mi mohl dát návod k použití,“ pomyslela si. Zkusmo vyhodila oblázek do vzduchu. Kupodivu nevystřelil z boků malá křidélka, ani se nerozzářil a nezměnil v tajný vchod do jiného světa. Dokonce ani nepromluvil tajnou řečí, kterou by slyšela jen ona. Dopadl měkce na peřinu a zůstal nehybně ležet.

         Zadumala se. Jediná možnost, jak takový talisman pravděpodobně dokáže kdy uplatnit, bude vytřískat s ním okna Holsteinovy pracovny. Okřikla se. Měla by mu být vděčná, zachránil jí přece život. Náhle si něco uvědomila. Opatrně vytáhla zpod postele napůl vybalený kufr a z něj Přijímací příručku. Ano, bylo to tady.

         Na samém začátku Školního řádu, hned pod slovy „Adeptům je přísně zakázáno bez dozoru a povolení na čemkoli létat nebo se vznášet, jakož i pobývat pod hladinou řeky, jezera nebo moře déle než čtyři minuty.“stálo „Adeptům nižšího stupně je až na výjimky zakázáno vlastnit a nosit amulety či talismany.“ „No paráda. Takže teď ještě ke všemu porušuju školní řád.“ Zaváhala, jestli by neměla za profesorem Holsteinem zítra zajít a talisman mu odevzdat. Tak moc si přála nedělat sobě ani jemu další potíže… Ale vzdát se něčeho, co ji mohlo možná celý život chránit? „Ani náhodou!“ rozhodla se. Připoutala kamínek na tenkou šňůrku a zkusila si ho dát na krk. Pod pláštěm nebude vidět, uklidňovala se. A kdyby, nikdo přece nemusí vědět, že kamínek má nějakou magickou moc. Sice ji napadlo, že profesor Holstein  to velmi pravděpodobně pozná, když bude chtít, ale raději tyhle obavy potlačila. Ostatně – kdo ví, jestli tenhle talisman nemá chránit svého nositele přímo před Holsteinem? Pokud se předává jen mezi temnými mágy a čarodějkami, pak je to docela pravděpodobné…. „Jestli to tak je, nečekají mě v Magicei zase tak špatné časy,“  řekla si a uklidněna touto myšlenkou znovu usnula.