Magicea

 

Kapitola mínus prvá…:-))

Vůle Calypseonu

         Kopyta koní se míhala několik loktů nad povrchem země a jejich křídla mocnými rozmachy brázdila letní dusno. Jezdci byli už unaveni. To jim ale nijak neubíralo zodpovědnosti a vážnosti, s jakou vnímali svůj úkol. Městečko bylo nablízku.

„Už je vidím!! Tamhle!“ Vytáhlý chlapec s mírně zašpičatělýma ušima ukazoval na podvečerní oblohu a poskakoval vzrušením.

„Aby ses nezbláznil.“ O kus dál se dvě děvčata vytrhla z objetí své matky a rozběhla se k náměstí. Cestou je předhonilo několik dalších. Za běhu se všechny děti ohlížely nad obzor, do míst, kde před chvílí zahlédly temné siluety jezdců. Předháněly se, někdo upadl, ale hned vstal, oprášil rozbitá kolena a utíkal dál. Dospělí pospíchali za nimi.

         Na kulatém, dlážděném prostranství uprostřed města se strkaly první hloučky zvědavců. Z radničních vrat se vyrojila městská stráž, ozbrojená krátkými halapartnami bez broušeného ostří, jen s jaretovým kováním na čepelích.

„Odstupte! Dál prosím! Až za okraj, u pódia nikdo nebude stát!“ Diváci sice nespokojeně mručeli, ale okamžitě se stahovali za ozdobnou mříž, oddělující pódium od okolního prostoru. Zůstali stát pro jistotu několik stop za určenou hranicí, i když se na ně zezadu tlačili další. Jen jeden zkusmo přešlápl linii. Strážný se v mžiku otočil. Mladík vletěl pozadu do hradby těl za ním, svezl se k zemi a třel si hruď zasaženou paprskem jaretového proudu. Vedle stojící stařec se slitoval, vytáhl neuměle vyrobenou hůlku a uhasil jeho doutnající košili.

         Starosta Johan Haleush si proklestil cestu davem. Mrkl na ležícího mladíka a vyslal nesouhlasný pohled k halapartnám. Strážní couvli a sklonili zbraně.

„Kde jsou děti?“ Zeptal se úsečně. Zástup se znova rozhrnul a hloučky vzrušených a těšících se kluků a holek se prodíraly vpřed. Haleush jim pokynul na vyvýšenou radniční verandu a v duchu je přepočítal.

„A ti tři z loňska?“

„Tady, pane starosto. Mají povoleno opakovat zkoušku?“

„Ovšem. Kdo jsou tihle?“

„Z Geyany, to je těch pár domků v lesích za močálem. Učili se doma, takže povinné vzdělání mají.“

„Dobře,“ Haleush se zhluboka nadechl. I on začínal cítit nervozitu. Záleželo mu na tom, aby letos konečně někoho vybrali. Mít studenta ze svého města na proslulé škole magie toužil už několik let. Patřilo to jaksi k prestiži města a byla by to dobrá možnost pochlubit se mezi kolegy.

         Co slyšel, však neznělo příliš povzbudivě: poslové Rady zase vyberou jen několik málo šťastných. Ačkoli mnozí požadovali uvolnění přísných kritérií a zpřístupnění tohoto vzdělání širším vrstvám obyvatelstva, Rada mágů se jednou provždy postavila na stranu školy: každý rok dostanou šanci jen ti, kteří úspěšně vykonají zkoušku. Je oni budou pozváni k rituálu zvanému Hodina Přijetí.

         Měl několik vytipovaných, kteří by snad mohli projít. K jeho osobním favoritům patřila především Lorna de Trévig. Štíhlá dlouhovláska, dcera jednoho z jeho nejbližších podřízených. Vynikala v učení, jízdě na koni, ovládala bylinkářství na téměř odborné úrovni a meč v její ruce rozhodně nebyl mužům k smíchu. A hlavně – její magické schopnosti dosahovaly, alespoň pokud to Haleush dokázal posoudit, vysokého nadprůměru.

         Žáci posledních ročníků elementárky se seřadili podle starostova pokynu: vlevo všichni, jejichž vzhled prozrazoval alespoň špetku elfské krve, vpravo studenti více či méně skřetího původu. Prostřední řadu tvořili ti ostatní.

         Nad hlavami měšťanů se mihl stín. A za ním další – siluety jezdců se nořily zpoza štítu radniční budovy. Náměstí zašumělo nadšenými výkřiky a podkovy zazvonily o rozpálenou dlažbu. Poslové přitáhli uzdy a sesedali. Malé děti fascinovaně hleděly na černá těla koní, kteří se uprostřed hlučících měšťanů trochu nepokojně vzpínali a snažili se rozmáchnout velkými blanitými křídly. Dospělí si prohlíželi spíš posly, muže v tuhých šedých pláštěnkách, zdobených rudými lemy. Na čelech se jim leskly tenké golytové pásky se znakem Rady.

„Vítáme vás,“ pokročil k nim Haleush a letmým trhnutím hlavou naznačil úklonu. Poslové pozvedli ruce v gestu obřadného pozdravu a předali koně strážným.

„Všechno v pořádku, absolventi připraveni?“ Otázal se jeden z nich.

„Ovšem, pánové. Snad… snad přijde vhod malé občerstvení,“ pokynul starosta do nitra radnice, kde byly pootevřenými vraty vidět přípravy k opulentní hostině. Haleush byl při podobných příležitostech vždy trochu nejistý. Projevovalo se to prkenným chováním a tím, že namísto normálního rozhovoru strojeně odříkával předem naučené věty.

„Ne, díky, ale máme toho dneska už po krk. Nejdřív provedeme zkoušku a pak si dáme jen trochu vína.“

Zmátlo mu to připravený koncept. Co teď? Má opakovat pozvání, nechat vynést sudy s vínem ven nebo nedělat nic?

Mluvčí poslů pochopil jeho nejistotu. Omluvně se pousmál:

„S tím si nedělejte starosti, prostě jen padáme únavou. Prověřili jsme dnes celou severní část a to jsme v noci vyráželi z Planiny.“

„Z….Planiny…?“ Zakoktal Haleush nejistě. Překvapilo jej, jak s ním posel mluví. Nikdy se mu nestalo, že by s ním kdokoli, kdo byl v přímém styku s Radou, prohodil víc než pár strohých, komisních vět.

„Ano, střihli jsme to Portálem. Plán byl samozřejmě jiný, ale mimořádné zasedání se protáhlo hluboko do noci.“ Starosta zatajil dech. Mysleli snad zasedání Wizardů? Radu dvaceti čtyř? Nadchlo jej, že před ním něco takového řekli. Rázem si připadal, že je daleko víc než jen starosta maličkého města. Ale proč by mimořádné zasedání nejvyšších mělo zdržovat posly?

* * *

         Jeden z nich otevřel kožený vak. Vytáhl předmět kulatého tvaru a mléčně růžové barvy. Na horním a dolním konci byl mírně zašpičatělý, uprostřed obtočený prstencem z namodralého kovu. Byl to Calypseon, přístroj k měření magických schopností. Posel jej lehce nadhodil a on zůstal viset volně ve vzduchu kousek před ním. Měšťané napětím zapomněli dýchat.

„Takže začneme,“ poznamenal.

„Rudja di Garett,“ vyvolal starosta prvního chlapce z levé řady. Mladý elf sebevědomě vykročil vpřed.

„Počkejte.“ Posel přejel očima po svitku pergamenu.

„Co to má být?“ podivil se trochu nedůtklivě, „já myslím že abeceda pořád ještě začíná od a.“

„No ale…“ Haleush zkontroloval svoje seznamy. Všechno souhlasilo, Garett byl první ze studentů zelené krve.

„Nás nezajímají vaše staré zvyky, starosto,“ řekl posel ostře, „magie nesídlí v krvi, ta je v rukách a v hlavě. Budete tak laskav a seřadíte je podle mého seznamu.“ Haleush na něj okamžik udiveně zíral, pak sebou trhl a spěchal splnit rozkaz. Mezi studenty vypukla menší vřava.

„A přídomky samozřejmě nejsou začátkem jména,“ upřesnil posel a vysloužil si tak Haleushovo skryté zachmuření a jásot z řad studentů, kteří původně stáli na posledních místech. Členové významnějších rodů pocházejících ze severu totiž měli před svým jménem de, di nebo da, zatímco přídomkem von se honosila spíše elita skřetího původu. Takto by tedy, zcela podle dosavadních zvyklostí, zůstali elfové na začátku a skřeti na konci.

         Zkouška začala. První student postoupil doprostřed vyhrazeného místa. Posel stáhl Calypseon dolů. Koule spočívala lehce v jeho dlaních a slabounce vrněla.

„Pokus se ho dostat do vzduchu, chlapče.“ Michal Austin vztáhl ruce. Ucukl zpět, když koule silněji zabzučela.

„Neboj se, zkoušej to dál.“ Opatrně znova natáhl paže. Dotkl se artefaktu. Calypseon byl teplý a na dotyk působil jako živý organismus. Posel mu jej pomalu přesouval do dlaní. Michal napjal svaly. Koule byla těžší a těžší a teplo, které z ní vycházelo, bylo čím dál míň příjemné. Nemohl ji unést. Klesala v jeho rukách k zemi. Posel ji zachytil těsně nad dlažbou a bez námahy zvedl zpět. V jeho prstech byla lehká jako pírko.

„Je mi líto, hochu. Další na řadě?“ Michal se vracel mezi ostatní a snažil se zadržet slzy, které se mu draly do očí. Když viděl, že dvě holky po něm dopadly úplně stejně, pomalu se začal smiřovat s tím, že se nikdy nestane mágem.

         Zkouška pokračovala. Ani Tomáš Dussy a Rudja Garett nedokázali Calypseonu zabránit, aby neklesl dolů. Další kluk si vedl o něco lépe. S vypětím všech sil udržel artefakt chviličku na místě. Kolemstojící zajásali, z davu se ozvalo fandění, ale ani to nestačilo k úspěšnému překonání zemské tíže.

         Když neúspěšně skončil patnáctý student, Haleush  zpozorněl. Další na řadě byla Lorna Trévigová. Pokročila vpřed klidně a s grácií, která jí byla snad už vrozena. Byla-li přece jen nervózní, nedala to na sobě znát. Což se například o starostovi říct nedalo. Byl rozčilený, i když moc nedoufal. Za ty tři roky, co byl starostou, ještě nikdo z města a okolních vsí nedokázal touto zkouškou projít.

„Opatrně, nespěchej,“ varoval ji jeden z poslů. Nějak se mu nezdálo sebevědomí, s nímž dívka přistupovala ke zkoušce. Lorna de Trévig natáhla ruce. Přístroj zabzučel hlasitěji, ale jeho tón se nezměnil. Zato hučení diváků za ohrazením mocně zesílilo. Patrně proto, že Lornin otec byl zástupcem starosty. To, že dnes nestál vedle Haleushe, ale vypínal své veliké břicho mezi diváky, bylo jen z důvodu falešné skromnosti.

         Lorna položila prsty na růžovou hmotu. Měla štíhlé a jemné ruce a několik přihlížejících přivřelo oči v obavách, že ji artefakt zraní. Posel kouli pomaličku pouštěl do nastavených dlaní. Na dívce skoro nebyly vidět známky námahy. Až ve chvíli, kdy muž oddálil obě ruce, zbledla její tvář a prsty křečovitě svíraly teple sálající těleso. Dav přestal dýchat napětím. Haleush zaťal pěsti tak, že si je nehty málem proděravěl.

„Nahoru, vyhoď ho, musíš ho dostat nad hlavu!!“ Ozývalo se z hlediště. Nepatrně zavrtěla hlavou. Bála se. Měla hrozný strach se sebemíň pohnout nebo promluvit. Zároveň ale věděla, že něco udělat musí. Dostala šanci, která se neopakuje a kterou má jen jeden z mnoha.

         Pokrčila ruce a nadechla se. Musí to dokázat. Teď! Vyhodila kouli do vzduchu. Dav oněměl a starosta zavřel oči.. Poslové sebou trhli v obavách, že se jim nepodaří Calypseon zachytit, až bude padat. Nebylo to třeba. Zastavil se kousek nad její hlavou a rozzářil se jako měsíc. Město vyloudilo na tváři hrdý úsměv.

         Ovace, které se strhly, Lorna skoro nevnímala. Mechanicky přijala starostovo nadšené blahopřání a usmívala se na všechny, kteří jí tleskali. Zvláštní bylo, že nevyhledala svého otce. Ten stál uprostřed diváků a přijímal gratulace za svou dceru. Sebevědomě vystoupil a pozdravil se s posly.

„Dobře, Lorno,“ bylo jediné, co ke své dceři prohodil.

         Zkouška pokračovala dál. Už byli prověřeni všichni z města a muži vytáhli druhý seznam – studenti z okolních vesnic a samot. Jedné dívce se z velkého napětí udělalo špatně a musela odejít. Dvakrát koule málem upadla na zem a poslové měli co dělat, aby ji zachytili. Jakýsi chlapec převážně trpasličího původu se trochu popálil o kovový prstenec a dalšímu scházelo jen maličko, a byl by prošel také.

„Adéla Jorigová!“ Zaznělo a připravila se drobná dívka. Někdo za ní něco zašeptal a hlouček zbylých dětí se tiše rozesmál. I jí to trhlo koutkem úst a ohlédla se. Málem přitom zakopla na schůdcích verandy. Sice se okamžitě narovnala a naladila vážnou tvář, ale stihla ještě zahlédnout nasupený Haleushův pohled. Starosta neměl rád problémy, a tohle děvče je prostě přitahovalo.

         Moc nevěřila, že by to mohla dokázat. Nepatřila k nejlepším žákyním a i když kouzlení milovala, nijak excelentně je neovládala. Spíš by se hodilo říct, že magie si s ní sama dělala, co chtěla. Trochu ji povzbudilo, že se na ni jeden z poslů usmál. Byla tu skoro nejmenší, snad mu jí přišlo líto.

         Když ucítila energii, která vycházela z Calypseonu, srdce jí bilo až v krku. Pomalu vztáhla ruce. Koule se dotkla jejích dlaní, rozezněl se ostrý hvízdavý zvuk. Vypadalo to, jako že se artefakt zlobí. Narůžovělá mlhovina uvnitř začala vířit. Adélka nevěděla, co dělat, ale posel jí pokynul, aby pokračovala. Nejistě se dotkla Calypseonu. Vypadalo to, jako by jej pohladila. Pískot ustal, koule si teď tiše broukala. Diváci kolem zalapali po dechu. Dokonce i poslové se zatvářili trošku udiveně.

         Položila ruce zespod artefaktu. Teď už neprotestoval. Muž v šedém  pomalu pustil kouli do nastavených rukou. Byla příšerně těžká, ale dívka to necítila. Byla v té chvíli jako v transu, nevnímala nic kolem. Zoufale se soustředila, upnula veškerou mysl k jedinému bodu: projít. „Nedokážu to, nemá to cenu,“ projelo jí hlavou. Pozvedla oči k poslům, chtěla jim dát pohledem znamení, že zkoušku vzdává. Mlha jí zastřela pohled. „Je konec. Prohrálas všechno.“

         Posel se pohnul, aby jí vzal artefakt. Vzduchem třeskla rána. Muž uskočil dozadu. Calypseon mu prosvištěl těsně kolem obličeje a zmizel v mracích nad jejich hlavami. Adélka bez hnutí zírala na své prázdné ruce.

         Dav vykřikl. Přední řady se tlačily pryč a ty zadní dopředu. Na nebi se objevil bod, který se rychle zvětšoval. Poslové v obavách vztáhli ruce k nebi.

         Calypseon zpomalil asi pět koňských délek nad náměstím. Pomalu se snášel dolů, až se zastavil nad Adélčinou hlavou.

„Tak tohle vidím podruhé v životě,“ prolomil náhlé ticho jeden z poslů, „stává se to velice zřídka. Vybral si tě sám. Vůli Calypseonu je třeba respektovat. Starosto, myslím, že letos můžete být na své město hrdý.“

         Tu noc nešel nikdo z města brzy spát. Starosta spolu s panem de Trévig narychlo uspořádali oslavu a hostili každého, kdo přišel. Mezi hodujícími, hrdě v čele jednoho z četných stolů, seděla Lorna. Adélka stála stranou v šeru, v hloučku cizích vesničanů, kteří jediní k ní přišli, aby jí přáli štěstí. Vlastně nejen oni. Starosta Haleush někdy v půlce večera šel kolem ní a otočil se:

„No… taky jsi mě potěšila,“ poznamenal trochu zvysoka. Adélka se vděčně usmála.

* * *

*