Nejlepší zbrojnice

Nejlepší zbrojnice

V ulicích Městečka bledla tma a z náměstí mizeli poslední chodci. Bezpečnostní kamery se přepnuly z nokturnovize na denní režim. Halogeny veřejného osvětlení naposled zablikaly a zhasly. Na LCD panelu věžních hodin se objevilo slunce a to znamenalo, že oficiálně začal den, i když viditelnost byla asi taková, jako ve finské sauně s právě uhašeným kotlem. Krajem se zase linul bagh, něco mezi kouřem, smogem a mlhou. Právě začala ta nejvhodnější chvíle.

Třídou Vítězství se tichounce rozezněly kroky. Měkká podrážka tenisek, které pocházely snad ještě z dvacátého století, pleskala o špinavý asfalt. Muž se zastavil před jedním z domů a zalomcoval klikou. Masivní mříž na dveřích se ani nepohnula. Nerozhodně přešlápl a aniž zvedal hlavu, opatrně se rozhlédl kolem. Childcity bylo tiché. Ubývající tmu rychle střídal bagh barvy plesnivého jogurtu. Vidět nebylo dál než na dva metry.
Počkal než se kamera, snímající mléčnou šeď kolem vchodu, otočí do náměstí. Potom chvatným pohybem vytáhl z kapsy nemoderní bundy hrst nářadí. Nejprve zkusil kancelářskou svorku. Zasunul ji doprostřed zdířky na čipové karty. Signálka zablikala dvakrát modře a jednou zeleně. Lekl se zbytečně, alarm to nespustilo. Jen podezíravé oko kamery se znovu stáčelo jeho směrem. Obrátil se zády a naznačil pohyb, jako by si chtěl zde v závětří zapálit cigaretu. Trvalo věčnost, než vážka znovu začala opisovat svůj půlkruh.
Ke druhému pokusu použil pilníček na nehty. Pokusil se naplocho jej protáhnout čtečkou karet. Zasekl se někde uprostřed. Zdrsnělá plocha se nechtěla posunout tam ani zpátky. Zděšeně se pokusil roztáhnout malý otvor nehty. Plast kupodivu povolil aspoň natolik, že pilníček mohl vytrhnout zpět.

„Ho to heláh, hy hihiote?“ Ozvalo se za ním. S krví ztuhlou v žilách se toporně otočil po hlase.
„Ahoj Hambo,“ zašeptal s ulehčením. Hambo. Tak mu přezdívaly děti podle hrdiny slavného prastarého filmu. Patrně byl jednou z obětí módy „bezpečných“ prenatálních anabolik. Stvoření s ocelovými svaly, o kterém se nesmělo veřejně říkat, že má mozek o váze a výkonu jedné pětiny normálního člověka. Učitel ale věděl, že to je pravda. Zaváhal.
„Zajímá mě, jak by se dalo dostat dovnitř,“ nadhodil zkusmo a kývl k čipovému zámku. Obluda chvíli zpracovávala informaci.
„Haha…..“ konstatovala po minutě, „ty se hako chceh hostat tam?“
„Tak nějak…..“ odtušil učitel, „jenom by mně zajímalo, jestli by to šlo….totiž…. jak bys to udělal ty?“ Na skráních se mu zaperlil pot. „Být posledním akčním hrdinou bude zatraceně těžká práce,“ proběhlo tou částí jeho mozkové kůry, kterou dosud nezachvátila panika.
„Hakhle,“ prohlásil bez vzrušení Hambo /Jak on se doprčic vlastně jmenuje?/ a jedinou ranou pěsti čipový zámek prostě urazil. Přerušené obvody vyslaly do šera spršku modrých jisker.
„Počkej!!! Proboha – kamera!!“ Chytil ho učitel za paži o vteřinu později.
„Hde? Haha – huž hení.“ Výskok a další rána. Tentokrát do kamery. Roman měl na jazyku, že kamer je tu víc, jsou propojené a navíc zničení jedné z vážek bezpečnostního systému určitě spustilo centrální poplach, ale při pohledu na svého společníka usoudil, že to není dobrý nápad. Mohl být ostatně rád, že si individuum nepraštilo do něj.
Radši ho postrčil před sebou do vyhřáté chodby. Při prvním zahoukání alarmu sebou trhl a rozklepal se, ale Hambo se ihned otočil kolem své osy a do zejícího otvoru dveří přesunul těžký kovový regál, nabízející limitovanou kolekci stříbrných figurek Gladius. Roman se pomalu uklidňoval. „Buďto už zapomněl, že sem ho učil, nebo dostal v životě víc koulí z něčeho jinýho než z dějepisu.“
„Ho teh?“ zeptal se Hambo. Bylo celkem zbytečné tajit mu plán. Zvlášť když tu teď byli sami dva.
„Poslouchej, víš o tom, že byla revoluce?“ Zauvažoval, jestli se tyhle věci vůbec dají někomu tak tupému jako on vysvětlit.
„Ho, minuhej měsíc,“ konstatoval Hambo potěšeně, jako malý žáček, který přišel na správnou odpověď. Patrně mu přece jenom uvízlo v paměti, že Roman je jeho bývalý učitel.
„Správně,“ dostalo se mu pochvaly, „a co myslíš, bylo to lepší předtím nebo teď?“

Napjatě vyčkával odpověď. Jeho společník mlčel. Roman si s narůstajícími obavami uvědomoval, že lidem, jako je Hambo, se patrně žije líp po Velkém převratu. Hambo nejspíš nemá důvod stavět se proti novému režimu. Nebude chtít cokoliv měnit.
„Hevim, já hem mehtáhne hetahdovanej,“ pokrčil Hambo svalnatými rameny.
„Tak fajn,“ odtušil Roman, „jdem na to.“ Rozsvítil a pokynem ruky vyzval svého nohsleda, aby šel s ním. Vnitřní části výkladní skříně a přeplněné regály se leskly ve světle zářivek, nabité k prasknutí značkovým zbožím. Roman se rozhlédl. „Bejt poslednim akčnim hrdinou bude zkurveně těžkej džob,“ poupravil své v poslední době oblíbené úsloví.

* * *

Začalo to vlastně projektem Internet do škol. Kupodivu nikdo nikdy nevymyslel projekt Internet do úřadů, Internet lékařům, Internet pro rodiče nebo tak něco. Brzy se stalo, že každé malé dítě umělo s počítačem líp než většina dospělých, a navíc všechny děti měly automaticky přístup k Síti, což pro značnou část jejich rodičů, lékařů a učitelů představovalo, zvlášť tady, v malé venkovské díře, nedostupný luxus.
Děti, vedené moderní výchovou k tomu, aby měly vlastní názory a prosazovaly svoje schopnosti, se brzy začaly cítit utlačované. Nikdo nechápal proč, vždyť podle průzkumů měly v průměru 1,7krát více sportovního vybavení než běžný dospělý člověk, 2,1krát víc peněz na své koníčky, 3,3krát víc volného času. Nikdo nevěřil, že právě ony jednoho dne ze svých domovů udělají peklo a Městečko s přilehlými vesnicemi promění v postapokalyptickou spoušť ze svých počítačových her. Obsadit radnici a obecní úřad bylo pro ně otázkou dvou nocí a jednoho dne.
Roman netušil, jestli je sám, komu tahle situace tolik vadí. Vzhledem k tomu, že nový starosta s družinou svých kamarádů s potěšením obsadil i městský bezpečnostní systém, se to nedalo moc dobře zjistit. Kamery slídily všude. Shromažďování kdekoliv děti zakázaly a vlastnictví sebemenší zbraně taky. Proto teď stál tady, uprostřed největšího hračkářství a rozhlížel se kolem.

* * *

To, co hledal, objevil přímo před nosem. Obrovský kulatý stojan, neprodyšně obestavěný středně velkými krabicemi. „Takže opravdu došli…“ První zásilka úplně nových, plně ovladatelných robůtků, nezničitelných, s nespočetným množstvím úžasných funkcí. „Teda kterej vůl tohle vyrobil pro děcka…“
Jednoho rozbalil. Hračka vypadla na podlahu a samočinně se postavila do vzorného pozoru. Roman vzal do ruky ovladač.
„Jééé, to he nádheha……,“ zajásal Hambo a nábožně si klekl k robotovi. Dotýkal se ho opatrně, jako by měl strach, že lesklý chrom nějak znesvětí nebo poškodí.
„Já hi hakovou hhahku vhdyhky phál,“ přiznal zaníceně a bylo nade vši pochybnost vidět, že mluví pravdu. „Jenhe hikdo mi hi hikdy hepučil,“ dodal smutně a podíval se na Romana tázavě, jakoby s velikánskou prosbou v očích. Prosbou odstrkovaného, hloupého dítěte chudé rozvedené matky, které jeho spolužáci v lepším případě přehlíželi, v tom horším si z něj dělali legraci nebo jej šikanovali. I přes ty svoje svaly se kdovíproč nikdy neuměl moc bránit.
„To he pho tvohe děti?“ zašeptal.
„Není,“ odvětil tiše Roman, „to je pro ty děti, co jsou teď na radnici.“ Horečnatě listoval návodem, dokud nenašel to, co hledal.
„Ohi to chtěly, hejo? Můhou mít vhechny hhahky, kdyh budou chtít…“ dodal Hambo posmutněle a závistivě. Snad byla v jeho hlase i zášť.
„Ne, Hambo, tyhle hračky mít nebudou,“ pousmál se učitel, „naopak – hračky budou mít je,“ dodal. Už našel v krabici s doplňky součástku, kterou potřeboval – plně funkční uspávací pistoli. Vsunul ji do ruky robota, zaklapl pojistku a odjistil. Teď jenom – jak je ten příkaz pro multiovládání – jak říct ostatním robotům, aby opakovali, co dělá tenhle? „Aha, tady…“
„Hambo?“ zeptal se pak, „co myslíš, uměl bys vypáčit dveře do radnice? Jestli to dokážeš, půjčím ti všechny tyhle roboty. I s ovládáním.“

* * *
*