Avaři a nový kluk

hoj čtenáři. Jmenuju se Hynek a chodím do 4. B. Čtete rádi    příběhy, které vypráví děti? Tenhle vám povím já: Je

o klukovi, který se jednoho dne objevil v naší třídě a nějaký čas to vypadalo, že zase poputuje dál do jiné třídy a jiné školy, ale pak to bylo všechno jinak. Asi takhle:

Bylo krásné březnové ráno a v naší třídě probíhala hodina vlastivědy. Tenhle předmět nás učí pan učitel Sluníčko, kterému všichni tajně říkají Smajlík. Začal nám zrovna vysvětlovat novou látku.

„V učebnici máte napsáno, že staří Slované byli sužováni kočovnými Avary. Co to znamená?“ obrátil se na nás. Nikdo se

 

samozřejmě nepřihlásil. Jednak bylo teprve pondělí a my si museli šetřit síly, abychom ve škole přežili do pátku, a pak taky nejspíš polovina třídy netušila, nač se vlastně ptal. Mohli jsme se sice o přestávce podívat, co budeme probírat, ale nikdo z nás to neudělal, protože se nám možná podařilo uhodnout heslo na školní wifi. Kdybychom ho dokázali prolomit, dali by se tu lovit pokémoni. Jenže teď máme mobily vypnuté a schované v košíku na okně a musíme přemýšlet nad nějakými Avary. A aby bylo ještě hůř, Smajlíka nenapadlo nic lepšího než vyvolat zrovna mě. Dělá mi to často, nejspíš proto, že sedím v první lavici.

„No… znamená to… že byli sužováni?“ zkusil jsem vymyslet alespoň nějakou odpověď. Samozřejmě že vůbec nemám tušení, co ti Avaři byli zač a co tu vlastně chtěli. Pan Sluníčko se však nedal. „Hynku, když tě budu sužovat, tak se ti stane co?“ zeptal se.

„Zhubne?“ odpověděla místo mě Kristýna v zadní lavici a několik dětí se rozesmálo. Včetně mě. Je totiž pravda, že mám pár kilo navíc. Ale taky mám rád vtipy a nevadí mi, když si ze mě někdo dělá legraci, takže jsem se zasmál spolu s ostatními.

„No, to možná taky,“ připustil pan učitel. „Vysvětlím vám to ještě jednou. Avaři byli válečníci, kteří putovali z jednoho kraje do druhého. Neměli žádný pořádný domov, nic nestavěli, nevyráběli, žili hlavně z loupeživých výprav. Slované, tedy naši předkové, bydleli na jednom místě, a tak se živili pro změnu hlavně tím, co vypěstovali. Takže se často stávalo, že k nim přijeli ti Avaři a dělali na jejich polích co?“ ukázal na spolužačku.

„Pěstovali zeleninu?“ pokusila se najít správnou odpověď Julie. Neudržel jsem se a znova jsem vyprskl smíchy, spolu s ostatními spolužáky. To je nápad, půjdu na cizí pole a budu si tam něco pěstovat!

„Loupili přece!“ vykřikl Smajlík a plácl přitom dlaní do stolu. Chystal se nám nejspíš ještě říct, že hlavu máme na krku proto, abychom přemýšleli, protože to obvykle v takových chvílích říká, když vtom se otevřely dveře.

„Dobré poledne,“ pozdravila nás zástupkyně paní ředitelky, která právě vešla do třídy spolu s neznámým klukem. Měl na sobě vybledlou mikinu podobnou té, kterou mám u babičky a smím ji nosit jenom na zahradu, hlavu měl na bocích vyholenou na krátkého ježka a uprostřed delší černé vlasy, které padaly do všech stran. Když jsem se mu podíval na ruce, všiml jsem si, že má dlouhé a špinavé nehty. Takové jsem měl snad jen na výpravě s oddílem,když jsme dělali iglú z bláta, a máma mi pak doma drhla ruce nějakým malým kartáčkem. Toho kluka mi bylo trochu líto, protože stát přede všemi v tomhle děsném oblečení, které se nosilo asi tak před sto lety, a být tu navíc úplně nový, to asi není nic moc.

„Dobrý den,“ odpověděli jsme a posadili se. Kluk vypadal, jako když neví, jestli má pozdravit a koho vlastně.

„Tohle je váš nový spolužák,“ oznámila zástupkyně a postrčila ho trochu dopředu, „jmenuje se Ivoš.“

„Ahoj Ivoši,“ usmál se na něj pan učitel Sluníčko a podal mu ruku. Ten kluk ale stál, koukal se do země a rukou mu vůbec nepotřásl. „Řekneš nám, odkud ses přistěhoval?“

Dřív než kluk stačil otevřít pusu, zastavila ho paní zástupkyně:

„To možná není nejlepší nápad. Totiž…“ Trochu zrudla a vypadalo to, že vlastně neví, co má říct. Kluk nezrudl vůbec, koukal pořád do země a neříkal nic, jako by mu všechno bylo jedno. „Chci říct, že Ivošova rodina už několikrát měnila bydliště. Ale teď už Ivoš bude bydlet natrvalo tady ve městě, a tak bude chodit do naší školy,“ vysvětlila nám.

Kluci i holky se se zájmem zadívali na nového spolužáka. Nechápu. Proč ho paní zástupkyně nenechala říct, kde bydlel předtím? Otočil jsem se na ostatní dozadu a prohlásil:

„A není Ivoš třeba Avar?“ Všichni se rozesmáli. Ještě jsem vám nevysvětlil, že největší třídní komik jsem u nás já.

„Aby nás neoloupil,“ dodala k tomu starostlivě Anička a všichni se smáli ještě víc. To je nápad. Proč by nás měl oloupit? Ivoš ale najednou zrudl. Asi to vzal vážně. Ozvala se rána, protože práskl aktovkou o zem. Nebo mu možná nějak vypadla z ruky, těžko říct. Zatvářil se v tu chvíli strašlivě zle, jako kdyby nás všechny nenáviděl. Pak vyrazil ze třídy a třískl za sebou dveřmi. Rázem byste ve třídě slyšeli spadnout i špendlík.

„Co jste to provedli?!“ vyděsila se zástupkyně. „Připadá vám správné posmívat se spolužákovi?“ Krve by se ve mně nedořezal. Tak tohle se teda nepovedlo.

„Ale my se přece neposmívali,“ řekl jsem do toho hrobového ticha. „To byla jen legrace. Nemysleli jsme tím nic zlého!“

„Tak to vysvětlíte Ivošovi, až se vrátí,“ rozhodl pan učitel Slu- níčko. „A možná by bylo dobré se mu omluvit, co myslíte? Protože někdy i nevinná legrace může někomu ublížit. A to se nejspíš právě teď stalo.“

„Já ho půjdu najít,“ rozhodla se zástupkyně a odešla ze třídy. Zbytek hodiny probíhalo zkoušení, takže většinu z nás humor dokonale přešel.

„Kvůli němu mám trojku, a ještě se musím omlouvat.“

„Přesně. Kdyby tolik nevyváděl, Smajlík by nám dál povídal o těch Avarech,“ mudrovali jsme s Albertem a Aničkou cestou domů. My tři totiž bydlíme ve stejném bloku, takže vždycky chodíme ze školy spolu, pokud nemáme kroužky.

První problémy

D

alší den, když jsme přišli do školy, Ivoš už si vybaloval tašku v lavici. V té první, hned u učitelského stolu. Takže ho po-

sadili jen uličku ode mě, no paráda. Naše třídní totiž trvá na tom, abych seděl vpředu, protože mám pět dioptrií. I když já si myslím, že bych na tabuli viděl i z druhé nebo třetí lavice. Vzpomněl jsem si, že bych se měl Ivošovi vlastně omluvit. Ach jo, to je zase den.

„Hele, já to včera tak nemyslel,“ zavolal jsem směrem k němu, když se na mě Ivoš na chvilku podíval. On na to neřekl nic, jen se zase zadíval do lavice, jako by byla bůhvíjak zajímavá. Ještě chvíli jsem ho sledoval, protože jsem si myslel, že by třeba mohl říct, že se nezlobí, že už je to v pohodě nebo tak něco. Jenže Ivoš koukal pořád

dál do lavice a tvářil se, že ho to vůbec nezajímá. Zato Anička přišla k němu.

„Ty, on se ti už omluvil, takže dobrý?“ zeptala se ho a poklepala mu přitom zlehka na rameno, protože si jí nevšímal.

„Co děláš?!“ vykřikl zničehonic Ivoš a shodil její ruku ze svého ramene tak prudce, že se praštila o lavici.

„Au!“ vyjekla.

„Snad co ty děláš?!“ zařval jsem na něj, protože jsem se taky pořádně lekl. A Anička je kamarádka. Uskočila a držela si bolavou ruku.

„Co na mě sahá! Kdo jí to sakra dovolil?“ utrhl se náš nový spolužák a dodal: „Dejte mi laskavě všichni pokoj!“ Zůstali jsme stát jako opaření. Mysleli jsme to přece dobře, ne? Zalezli jsme si radši dozadu do kouta třídy, kde pěstujeme kytky a chováme šneky z Afriky.

„Je ten kluk normální? A připadá tak nenormální jenom mně, nebo je fakt divnej?“ zeptal jsem se.

„Je divnej,“ shodli se kamarádi.

„Ještě jednou si na Ančí něco dovolí, a uvidí!“ sliboval Albert.

Útěk

T

akže tys chodil na základní školu na Cihlářské?“ zeptala se Ivoše paní učitelka další hodinu. Aha, tak už tomu ro-

zumím. Proto zástupkyně nechtěla, aby Ivoš říkal, odkud je. Všichni přece víme, že do školy na Cihlářskou chodí děti ze čtvrti na Cihlářce, kde jsou ošklivě otlučené domy, spousta křičících dětí, děsná špína a odpadky na ulicích a nesmíme si tam chodit hrát. Ivoš na to jen pokrčil rameny.

„Pověděl bys nám, co jste se tam učili o přísudku?“ chtěla vědět paní učitelka dál. Ivoš váhavě vstal a doloudal se k tabuli. Neřekl jako obvykle nic.

„No, tak co to je přísudek?“ Ivoš nic. Marek vedle mě už už otevřel pusu, ale pak si asi vzpomněl na Aničku a nenapověděl mu.

„Dělali jste vůbec větný rozbor?“ ptala se paní učitelka. Ivoš nic.

„Ivoši, přinesl bys mi svou učebnici a ukázal, kde jste skončili?“ požádala ho. Ivoš zalistoval knížkou, ale nepodařilo se mu to najít.

„Tak se posaď,“ ukončila zkoušení paní učitelka s povzdechem.

„On nedostal žádnou známku?“ divil se o přestávce Albert. „To se teda má,“ dodal závistivě, protože jemu v žákovské knížce přibyla nová trojka.

„Já ti na známky kašlu,“ odsekl Ivoš a zaryl kružítkem do lavice.

„Hele, Ivoši, ty lavice jsou nové. Je škoda je ničit,“ připomněla mu Anička. Ivoš vyskočil ze židle a přejel všechny zlým pohledem:

„A víš co? Ty se běž taky vycpat!“ vykřikl na ni. Albert udělal krok vpřed, jako by chtěl Aničku bránit. V tom okamžiku do něj ale Ivoš strčil a smýkl s ním o zem. Jenže Albert se nedal. Když padal, chytil Ivoše za tričko, a tak na parketách skončili oba. Ivoš nahoře a Albert vespod.

„Necháš ho?!“ ječí Anička a pokouší se Ivoše z Alberta sundat. Bere ho za rameno a chce ho odtlačit pryč, jenže než to stihne udělat, Ivoš jí podráží nohy.

„Pozor! On mlátí holku!“ křičí někdo za námi a s rozběhem Ivoše nakopne. Ten zařve vzteky a nějak se mu podaří vstát. Jakmile stojí, začne kopat do Alberta, Aničky i Jonáše a Marka, který se už taky válí na zemi.

„Co se to tady děje?!“ To zařvala naše třídní učitelka. Nevím, jestli jsem ji někdy předtím slyšel takhle křičet. Kluci i Anička se zvedli a oprášili si kalhoty. Anička tedy sukni. Paní učitelka se

pokoušela zjistit, co se vlastně stalo a kdo si začal. Jenže každý říkal něco jiného, takže nakonec dostali zvláštní úkol jako trest všichni, dokonce i Anička.

„Kvůli tobě budu psát cvičení navíc!“ zlobil se Marek na Ivoše. Ten na něj ukázal neslušné gesto a práskl za sebou dveřmi.

„Co si o sobě myslí?“ podivil se Albert. „A kam pořád chodí, vždyť zvoní?“

Paní učitelka pro něj poslala nás tři.

„Stejně bude na klučičích záchodech!“ tipoval Albert. Nebyl. Našli jsme ho až v šatně. Ivoš tu seděl a kousal do svačiny. Namazaný chleba ve fialovém ubrousku s kytičkami. Byl mi nějak povědomý.

„To je ale Lidčina svačina, ne tvoje!“ podotkla Anička. „Vždycky mívá takový chleba!“

Tak tohle mě tedy naštvalo. Ráno byl zlý na Aničku, a teď ještě krade svačiny! Než jsem stihl domyslet, Albert k němu skočil a chytil ho za tričko pod krkem.

„Kdes vzal ten chleba?“ zeptal se přísně. Ivoš polkl sousto, které měl v puse.

„Nikde. Víš co? Sežer si ho!“ vykřikl, hodil nedojedenou svačinu na lavici, vytrhl se Albertovi, odstrčil mě a zmizel.

„Tohle bychom měli asi ohlásit,“ poznamenal Albert.

Svačina

P

aní učitelka na nás čekala před třídou.

„Kam mohl jít?“ ptala se.

„Nevíme, on ale takhle utíká pořád,“ podotkla Anička.

„A jste si jistí, že to byla Lidčina svačina?“ „Ano.“

Paní učitelka se zamyslela. Pak někam volala.

„Pojďme do třídy, je hodina. Lidko, můžeš na chvíli?“ Lidka vstala a šla k učitelskému stolu.

„Dostala jsi dnes ráno od mamky svačinu?“ Lidka kývla.

„Co tam bylo?“

„Nevím… tak normálně… chleba s něčím.“ Vypadalo to, jako když se o tom Lidce nechce mluvit. „Aha. A máš ji ještě v tašce?“ Lidka zavrtěla hlavou.

„Ne… totiž… on si ji vzal ten nový kluk.“

„Jak – vzal si ji? Chceš říct, že ti ji ukradl?!“

Všichni bez dechu sledují, co Lidka odpoví. Copak se v naší třídě ještě ke všemu krade? „To ne…“

„Tak jak to bylo!“ zvolala paní učitelka už trochu přísně.

„Já jsem ji ukazovala v šatně holkám a říkala jsem…“

„No? Pokračuj.“

Lidce se do povídání opravdu nechtělo. Byla červená až za ušima a dívala se do země.

„Říkala jsem, že mi ty chleby nechutnají a mamka mi je pořád dává a…“

„Říkala, že je to fujtajbl!“ pošeptala v tu chvíli Klára Verunce, jenže tak nahlas, že to slyšela půlka třídy.

„Aha,“ pronesla paní učitelka.

Lidka se rozhořčeně otočila ke Kláře:

„Ale to tys říkala, ať to hodím do koše!“ Klára se chytila za pusu.

„No, vlastně, já jsem to chtěla vyho… no vlastně jsem tu svačinu nechtěla a ten kluk, Ivoš, řekl: ‚Tak to dej mně.‘ A tak jsem mu ten chleba dala,“ dokončila své vyprávění Lidka.

Paní učitelka se zamyslela.

„Víš, já si myslím, že je dobře, žes mu ten chleba dala. Určitě je to mnohem lepší než svačinu jen tak vyhodit.“

S Albertem jsme se po sobě podívali. Ach jo. Taky nás mohlo napadnout dřív, že Ivoš možná svačinu neukradl. Ale kdyby se s ním dalo normálně mluvit, nestalo by se to! Jak má člověk rozumět tomu, co Ivoš dělá a jak to myslí? Možná, že kdyby se předtím nepral a kdyby byl na Aničku vlídnější, už bychom se s ním kamarádili. Jenže když se chová takhle podivně, tak od něj čekáme spíš nějakou lumpárnu. Nebo vlastně vůbec nevíme, co od něj máme očekávat.

V papírnictví

„Jjsem hned po vyučování, když jsme se s partou sešli před á s tímhle zvláštním klukem prostě nevycházím,“ prohlásil

školou. „Ať udělám cokoliv, dopadne to špatně. Radši už na něj nebudu vůbec mluvit a sahat. Ani se na něj nebudu koukat a budu se mu úplně vyhýbat.“

Pravda je, že by mě ve skutečnosti zajímalo, jaký ten Ivoš vlastně je. Co si myslí a proč na každého hned vyletí. A jestli mu vůbec vadí, že si o něm všichni ve třídě myslí, že je grázl.

„Máš pravdu, já taky,“ souhlasil Albert.

„Bude to tak nejlepší,“ přidala se Anička.

Jenže nevšímat si Ivoše nebylo tak lehké, jak to vypadalo.

„Půjč mi gumu,“ řekl Ivoš Aničce hned druhý den, jako by se nechumelilo. Připadá mi, že půjčovat si gumu od někoho, komu jste včera ublížili, je divné. Ona mu gumu neochotně podala a dívala se, jak ušmudlanými prsty zkouší dát do pořádku svůj výkres z geometrie.

„Máš špatnou tužku,“ upozornila ho, „rýsuje se trojkou, ne jedničkou.“

Ivoš se podíval na svou okousanou tužku číslo jedna.

„To teda nemám! Ta tužka je ještě dobrá, a neposmívej se mi!“ rozkřikl se na ni. Dřív než mu Anička mohla odpovědět, přišla k nim paní učitelka.

„Co se to zase děje?! Nemůžete spolu chvilku vycházet jako kamarádi?“

To těžko, když žádní kamarádi nejsme, pomyslel jsem si.

„Směje se mi kvůli tužce!“ žaluje hned Ivoš.

Paní učitelka si povzdechla. „Aničko, neřeš prosím, co druhé děti mají nebo nemají,“ požádala ji.

Paní učitelka má vlastně pravdu. Anička je moje kamarádka, ale i mně někdy trochu vadí, když nás s Albertem pořád napomíná nebo mě opravuje, když třeba něco špatně řeknu. Ne že by neměla pravdu, jen to prostě není příjemné.

„Když on má moji gumu, a umazal ji. Teď už ji nemůžu používat,“ ohradila se Anička. O tomhle přesně mluvím. Špinavá guma, která stojí pár korun a kterých má každý doma nejmíň pět. Teď takovou maličkost budou řešit aspoň půl hodiny. Což je ale na druhé straně dobře, alespoň se nebude zkoušet.

„Tak ti zítra přinese novou,“ rozhodla paní učitelka. „A Ivoši,

do geometrie opravdu potřebuješ tužku číslo tři,“ ukázala mu malé číslo na vrcholku tužky. „Vidíš, tohle je jednička.“

„Aha,“ připustil Ivoš, „nevěděl jsem, co ty čísla znamenají.“ Několik dětí se zasmálo a jiné zakroutily hlavou. Copak ve škole na Cihlářské se neučí, že jedničkou se nerýsuje?

Ze školy jsme šli spolu jako obyčejně. Já, Albert a Anička.

„Pojďte se mnou do papírnictví vybrat novou gumu,“ žádala nás Anička. „Ten Ivoš mi určitě přinese nějakou obyčejnou, a já chci duhovou s jednorožcem, jestli je ještě mají.“

Původně jsme sice měli v plánu obsadit pokégym v parku, ale šli jsme. No jasně, přesně tohle jsem čekal. Vždyť je přece jedno, kdo má jakou gumu. No, co naplat – půjdeme tedy vybírat duhovou gumu s koníkem, ať už je to, co chce. Znáte holky, musí mít všechno akorát.

Papírnictví je hned za rohem. Vešli jsme a rozhlíželi se po regálech, kde mají věci s těmi duhovými rohatými koníky, které má

Ančí snad všude. Na aktovce, na pouzdru, na čepici… „Hele, támhle je Ivoš,“ ukazuje najednou Albert.

„A proč šeptáš?“ podivil jsem se.

„Protože ho budeme sledovat,“ vysvětlil kamarád a skryli jsme se za hromadu aktovek.

„Cože? Proč sledovat?“

„Jen tak,“ zašeptal Albert. „Zajímá mě, co bude dělat.“

Jenže Ivoš docela dlouho nedělal nic. Jen tam stál mezi regály se školními věcmi a přehraboval se v hromadě tužek.

„To je trdlo, on to ani neumí najít,“ zasmála se Anička a už vstávala, aby mu pomohla. Jenže vtom se stalo něco zvláštního. Ivoš se tak trochu divně rozhlédl kolem a jednu z těch tužek si zasunul do

rukávu. Pak popotáhl nosem a rychle odešel z obchodu pryč.

„Jak to, že tu tužku neplatil?“ podivila se Anička.

„Protože ji ukrad!“ Někdy se Aničce musí všechno říkat polopatě. Třeba to, že když si strčíte něco do rukávu, děláte to většinou proto, že tu věc nemáte v úmyslu poctivě koupit.

„Takže on je ke všemu vážně zloděj?“ zděsila se Anička.

Pokrčil jsem rameny. „To, že je zloděj, jsme si mysleli už u té svačiny. A ukázalo se přece, že je to jinak. Co když je tohle taky jinak?“

„Jak to myslíš?“

„Co když třeba ten obchod patří jeho rodičům a on si tam může brát, co chce?“

„No to těžko. Ale budeme ho sledovat. Třeba vypátráme, jak je to doopravdy,“ rozhodl Albert a všichni souhlasili. Stejně odpadla atletika, a tak dnes nebylo co dělat.

Fuj, to jsem si oddechl, že mě nikdo nechytil. Aspoň mám o starost míň. Ještě musím nějak sehnat prachy na divadlo. A to se mi tam vůbec nechce. Jdem tam s mou novou třídou. Všichni mě tam pěkně

štvou. Hned jak jsem tam přišel, se mi smáli a pak o mně vykládali, že kradu! Co je jim do toho? Co by dělali oni, kdyby měli tak málo peněz, jako máme teď my? Doufám, že brzo budem s mámou bohatí, a pak jim všem ukážu.

Jenže teď musím domů. A jak jsem utíkal, aby mě nikdo nechytil, tak jsem tu ještě ke všemu zabloudil. Zatraceně! Pořád si nedokážu zapamatovat, kde teď bydlím. Akorát si vzpomínám, že v naší ulici jsou všechny domy děsně otřískaný a vypadají stejně. Aspoň že už tady zůstanem. Stěhovali jsme se už třikrát, a to je na jednoho člověka až až. Kdo má pořád balit a vybalovat ty tašky a krabice, a to nemluvím o tom, že v azyláku, kde jsme bydleli předtím, to bylo ještě mnohem menší.

A pak jsme bydleli na ubytovně. To ušlo, ale taky nic moc. Bydlí tam celé rodiny, každá v jednom pokoji. Takže jsem rád, že máme aspoň tenhle byt. Je mrňavý, má jenom kuchyň a ložnici, kde spíme. Kromě krabic, jedné skříně, postelí a stolu se židlema je tady zatím prázdno. Protože skoro všechny naše věci jsou v háji. Zůstaly tam, co jsme žili dřív, a už je asi neuvidím.

Protože když jsme utíkali, máma sbalila do dvou tašek oblečení a mně řekli, ať si vezmu tašku do školy a nejoblíbenější hračku. Popadl jsem angličáky, karty s pokémonama, tygříka, co mám od doby, kdy jsem byl mimino, a to bylo všechno. Snad mi máma brzo koupí nějaký nový věci. A taky skejt a kolo, jenom až sežene práci.