Proč píšu společenské romány

Posted on by Petra Štarková
proč píšu společenské romány

Proč píšu společenské romány

a jak vznikají moje příběhy o lidech, vztazích a hranicích

společenský román o vztazích Dej mi pokoj

Společenské romány – podle mně – nevznikají z potřeby komentovat svět shora. Vznikají z potřeby rozumět lidem a zprostředkovat tohle porozumění čtenářům. Z jejich vztahů, konfliktů, úzkostí, tabu nebo neschopnosti se rozhodnout. Právě proto je tenhle typ psaní mým přirozeným prostorem – a důvodem, proč se ke společenskému románu znovu vracím. Právě píšu třetí.

Co je pro mě společenský román

Společenský román není o velkých událostech.
Je o obyčejných lidech v každodenních, ale pro ně často neobyčejně těžkých situacích.

Zajímá mě:

  • jak fungují partnerské a rodinné vztahy,

  • kde se v nich ztrácí komunikace,

  • jak lidé narážejí na vlastní hranice,

  • a co se stane, když už není možné dělat, že se nic neděje.

Společnost je v těchto příbězích přítomná nenápadně – v očekáváních, rolích, tlaku na výkon, v tom, co „by se mělo“ a co se „nehodí říkat nahlas“.

Proč píšu o zdánlivě obyčejných situacích

cílová skupina společenského románu

Ve společenském románu se zásadní věci odehrávají v maličkostech, doma nebo na pracovišti – tam, kde jsme nejčastěji.
V kuchyni. V autě. Mezi dvěma větami, které nikdy nezazněly celé.

Zajímají mě momenty, kdy:

  • člověk ví, že něco není v pořádku,

  • ale ještě nemá sílu to pojmenovat,

  • nebo už tuší, že změna bude bolet.

Právě v těchto chvílích se podle mě láme lidský příběh.

Jak se společenský román píše

Základ není děj.
Základ je postava.

Společenský román začíná otázkami:

  • Kdo ten člověk je? Jaké má potřeby?

  • Co dlouhodobě potlačuje? Co jej trápí? Co nezvládá, ale chtěl by?

  • Co ho drží v situaci, která mu nevyhovuje?

  • A co se stane, když už dál ustupovat nemůže?

Děj pak vzniká z tlaku okolností, ne z potřeby „něco vymyslet“. Vztahy se posouvají pomalu, často nejednoznačně. Postavy nedělají ideální rozhodnutí – dělají lidská nedokonalá rozhodnutí.

Nevěřím na to, že všechno musí být pojmenováno. Čtenář si spoustu věcí dokáže domyslet – a právě to z něj dělá aktivního účastníka příběhu.

Společenský román jako prostor pro otázky

Nepíšu proto, abych nabízela jednoduchá řešení. Protože obvykle neexistují. Přesto moje postavy často dokážou změnit svůj život k lepšímu.


Píšu proto, abych kladla otázky.

Jak daleko sahá odpovědnost za druhé?
Kdy už ustupování není empatie, ale ztráta sebe sama?
A kde je hranice mezi loajalitou a sebezradou?

Tyto otázky se promítají i do mého společenského románu Dej mi pokoj, který sleduje několik postav a jejich vzájemně propojené příběhy. Nejde v něm o jednu dramatickou zápletku, ale o síť vztahů, ve kterých se lidé snaží „nějak fungovat“. Stejně tak do nového románu Skladiště. Oboje vychází v nakladatelství Motto.

Proč se společenské romány čtou napříč staletími

Protože lidské vztahy se mění s dobou, ale jejich podstata zůstává podobná. Tlak na výkon, očekávání, neschopnost říkat „ne“, strach z konfliktu – to jsou témata, která se jen převlékají do jiných kulis.

Společenský román mi umožňuje:

  • psát o současnosti bez moralizování,

  • zůstat blízko konkrétním lidem,

  • a zachytit realitu takovou, jaká je – ne uhlazenou, ale pravdivou.

Psát o lidech znamená psát opatrně

Možná i proto tenhle žánr beru vážně. Psát o lidech znamená psát s respektem. Nesoudit. Nevynášet rychlé verdikty. Společenský román pro mě není o tom, kdo má pravdu.
Je o tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají – a co je to stojí.

autorka společenských románů hledá inspiraci

Přečtěte si také:

Psychologický román: Proč nás tolik baví příběhy o lidské duši

Knihy o vztazích: Co nám můžou říct o nás samých

Proč čtenáře tolik baví romány s více úhly pohledu