Ahoj všem, sem vkládám slidy z mé přednášky na téma Jak publikovat povídku – týká se zejména fantasy povídek, ale využijí i ostatní. Už jsem je dlouho nevyužila (rozuměj: nikdo na tohle téma přednášku už delší čas nechtěl), a tak je dávám v plen, ať si je můžete prohlédnout nebo přečíst a zamyslet se nad nimi. Poprvé tohle téma zaznělo tuším na Festivalu fantazie.
Jak publikovat povídku
aneb co se děje mezi nápadem a skutečným vydáním
Publikování povídky zvenku často vypadá jednoduše: někdo něco napíše, pošle do časopisu nebo sborníku a ono to „někam vyjde“. Realita je ale o něco složitější – a někdy i dost frustrující. Právě proto vznikla tahle přednáška (a teď i tenhle článek), který shrnuje základní kroky, slepé uličky i časté mýty kolem publikování krátké prózy.
Poprvé tohle téma zaznělo na Festivalu fantazie, později se k němu už tolik příležitostí nevracelo. Slidy teď dávám volně k dispozici – a doplňuji je o kontext, který se do prezentace nevešel.
Nejdřív ji musíme napsat
(To zní banálně. Ale není.)
Každá publikovaná povídka má jedno společné: někdo ji opravdu dopsal. A už tady se láme chleba.
Nestačí mít dobrý nápad. Nestačí mít silnou scénu. Nestačí ani „vědět, jak to celé dopadne“. Povídka musí fungovat jako celek – a redakce to pozná velmi rychle.
Při psaní se vyplatí hlídat hlavně:
-
formát – je to opravdu povídka, nebo spíš začátek románu?
-
pravopis a jazyk – chyby jsou nejčastější důvod okamžitého odmítnutí
-
délku – většina výzev má jasně daný rozsah
-
téma – odpovídá zadání, nebo si ho autor vyložil „po svém“?
-
styl – je čitelný, srozumitelný, má rytmus?
Redaktor nehledá dokonalost. Hledá text, se kterým může pracovat.
Proč se (možná) zatím nedaří?
Odmítnutí je běžná součást psaní. A přesto s ním spousta autorů neumí zacházet. Nejčastější důvody, proč se publikování nedaří, se překvapivě neopakují v kvalitě nápadů, ale v přístupu.
Velmi často narážím na to, že:
-
autoři nedokončují texty – povídka zůstane „skoro hotová“
-
píšou jen „do šuplíku“ a vlastně ji nikdy nikam nepošlou – nenajdou odvahu
-
automaticky počítají s tím, že redaktor všechno zachrání
Jenže redaktor není učitel slohu. A už vůbec ne osobní kouč jednoho konkrétního textu. Pokud povídka nefunguje sama o sobě, obvykle nemá šanci.
Kam povídku poslat?
Tohle je bod, kde se vyplatí zpomalit a číst. Každé médium má:
-
jiné publikum,
-
jiný žánr,
-
jiná pravidla,
-
jiná očekávání.
Posílat stejnou povídku hromadně „všem“ většinou nefunguje. Mnohem lepší je vybrat si konkrétní cíl – časopis, sborník, soutěž – a text mu skutečně přizpůsobit.
Workshopy slouží k tomu, abyste mohli s povídkou dál pracovat, zdokonalit ji, slyšet zpětnou vazbu.
V literárních soutěžích můžete zase porovnat své šance s ostatními autory.
Existují online platformy, kde je možné povídky publikovat.
Stejně tak vycházejí svorníky povídek začinajících i osvědčených autorů.
Povídky vydávají i některé časopisy – zejména v oblasti fantastiky.
Co se děje po odeslání?
Ticho. Čekání. Nejistota.
Tohle je fáze, kterou autoři podceňují psychicky nejvíc. Neozvat se tři měsíce neznamená „nevzali jsme vás“. Znamená to, že redakce:
-
čte desítky až stovky textů,
-
řeší uzávěrky,
-
skládá číslo nebo sborník jako celek.
A někdy se prostě neozve vůbec. I to je odpověď.
Publikování není jednorázová událost
Jedna publikovaná povídka z nikoho autora neudělá. Stejně jako jedno odmítnutí nikoho autorem nepřestává dělat.
Publikování je dlouhodobý proces, ve kterém se člověk učí:
-
psát lépe,
-
vybírat vhodnější příležitosti,
-
snášet odmítnutí,
-
a hlavně texty opravdu dokončovat.
A to je možná ta nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější část celé cesty.
Zaujalo vás to? Přečtěte si další články pro spisovatele: